I. díl aneb základní duchovní pravdy v nejjednodušších formulacích.
Pochopení toho, co jsou to vztahy, může znamenat revoluci v kvalitě lidského života i v celkovém působení naší civilizace. Zdá se, že většina lidí bere vztah jako závazek. Pak se není čemu divit, když tu nemáme šťastné lidi, ale jen tvůrce (a oběti) závazků. Závazky vytváříme za účelem získání pocitu jistoty. Jenže buďte si jistí někým druhým. Z této nesrovnalosti vychází naše snaha kontrolovat vše kolem. To nás přivádí skoro všude, jenom ne do šťastného a spokojeného vztahu.
Od Stvořitele jsme dostali vztahy jako nástroj ku projevení se. Každý máme kolem sebe šest miliard lidí, a vůči každému z nich můžeme projevovat, co nás jen napadne. To, co projevíme, prožijeme. Tím vytvoříme sami sebe. Takže můžeme svobodně prožít vůči někomu lásku, vůči jinému nenávist, vůči někomu radost, strach, podvod, darování, pomoc, cokoliv. Nemůžeme prožít cokoliv bez vztahů. Můžeme vědět, cítit, myslet, ale ne se projevit.
Naše projevy předpokládají někoho nebo něco mimo nás, aby jsme mohli projevit a realizovat cokoliv nás napadne. Seberealizace je něčím, co dává smysl našemu životu. Z našich projevů získává naše duše a Stvořitel prožitky.
Může být dobré se zamyslet nad tím, jaké prožitky asi tak chce získávat naše Duše, a třeba se na to zaměřit. Možná bude stát za úvahu vzít vztahy jako možnost prožívat tu nejkrásnější představu, kterou o sobě máme (už víme, že představa se dá kdykoliv změnit, čímž se změní i naše prožitky a náš svět).
Lidskost je úžasný termín. Leckdo považuje lidskost ne za vlastnost, ale za cíl. Představuji si pod ní to, že muž či žena, ať už je v tomto životě čímkoliv, malíř nebo kuchařka, je to jedno, když prohlásí, že je především člověk, a má v úmyslu chovat se lidsky. Tohle by trochu ukazovalo lidskost i jako cestu, což člověk, který si tuto cestu zvolí, záhy ocení jako obrovský přínos.
Projevováním lidskosti v každé situaci dosáhnete nekončící radosti ve svém životě a ve svých vztazích. Vaše vztahy budou bohaté na láskyplné prožitky. Jaké máte vztahy se svými zvířaty? Třeba psi se většinou chovají lidštěji než jejich pánové. Pes je neustále připraven sdílet se svým pánem cokoliv, pes s námi cítí, konejší nás, hraje si, rozveseluje nás, komunikuje téměř za všech okolností.
Co my lidé? Sebemenší nedorozumění je pro spoustu z nás daleko spíš důvodem k roztržce, k zablokování komunikace, k životu v ne-souladu – daleko spíš než k horečné komunikaci a snaze se domluvit, pochopit druhého, procítit jeho stanovisko, prostě zachovat se lidsky.
Existují lidé, kteří vyhledávají roztržky a připravují o energii všechny, kdo se chytí. Určitě znáte lidi, před kterýma není radno cokoliv říkat, protože vám všechno napadnou, převrátí a dokáží, že nemáte pravdu. Skoro byste řekli, že vyloženě čekají na příležitost k hádce. Jiní se zase neustále vyptávají, až řeknete něco, co vám potom vyčtou, někteří dopředu hlásí svou vůli a zastrašují všechny, kdo nesouhlasí, a jiní se zase předem staví do ublížené pozice a nepřestanou, dokud je aspoň trošku nepolitujete.
Tohle jsou základní hry (dramata), kterými si lidé ve vztazích vynucují pozornost, kterou si pak nahrazují projevy lásky. Je to nepříliš příjemná náhražka komunikace přímé a radostné, kdy oba nebo všichni zúčastnění vědí neustále úplně dokonale, na čem jsou..
Dramaty rozumíme hry, které na sebe lidé hrají. Hrajeme je na sebe proto, že se prý nesluší mluvit přímo, a také není považováno za slušné projevovat své pocity. Proto máme hry, do kterých se tohle všechno dá zabalit. Hry mají jeden významný boční efekt. Lidé okolo si musí domýšlet, co se jim snažíme říct, což k nám přitahuje množství pozornosti. Zaobalování se časem vžilo a zdokonalilo, stal se z něj samostatný fenomén, protože jde o energii. Klasický příklad je hádka. Kdo vyhraje hádku, obere druhého o energii do hádky investovanou. Výherce se cítí dobře, ba povzneseně, ten kdo prohrál je schlíplý a bez života. Možná právě proto, že jde o naši životní sílu nahrazujeme slovo hry výrazem dramata.
Rozeznáváme čtyři základní druhy dramat: Tazatel, Zastrašovatel, Pozorovatel (rezervovaný) a Trpitel, a jejich následující popisy jsou vypsány z Pracovní knihy Celestinského proroctví.
Každá hra potřebuje protihráče, tedy když se potkají dva lidé a jeden začne dělat Tazatele, druhý se ujme role Rezervovaného, Trpitele a nebo se ho pokusí Zastrašit. Během pěti minut máme většinou jasno, kdo co bude hrát. Jsme už tak daleko, že tohle všechno probíhá automaticky. Naše vztahy podle toho většinou vypadají.
Znalost těchto dramat může člověku napomoct při odhalování a porozumění svému nitru stejně jako svým vztahům, přinejmenším však dokážete určit kdo na vás co hraje a dokážete tomu předejít, což je naprosto úžasné. Samozřejmě, aby to nebylo zase až tolik jednoduché, každý z nás běžně provozuje několik desítek druhů všech čtyř základních dramat.
Jo, pokud vás na někom štve nějaká hra, je to vždycky jen proto, že jste ji nějakým způsobem nepřestali hrát sami!!!
Zastrašovatelé získávají pozornost druhých tím, že užívají tělesné síly, hrozeb, hulákání a neočekávaných výbuchů vzteku. Druzí jim věnují pozornost ze strachu, aby nevyvolali jejich nepříjemné poznámky, zlost nebo v extrémních případech zuřivost. Zastrašovatelé přitahují energii proto, že druzí se obávají toho, co se může „stát příště“. Zastrašovatelé jsou vždycky středem pozornosti. Vyvolávají v druhých nervozitu a strach.
Jsou to v podstatě egocentričtí lidé, kteří obvykle poroučejí druhým, neustále mluví, jsou autoritářští, bezohlední a sarkastičtí a občas se uchylují k násilí. Zastrašovatelé jsou pravděpodobně ze všech lidí nejvíce izolovaní od univerzální energie. Zpočátku na sebe upoutávají pozornost druhých tím, že kolem sebe vytvářejí auru moci.
Zastrašovatel vytváří nejčastěji Trpitele, který je extrémně pasivní. Trpitel, který cítí, že ho Zastrašovatel okrádá o energii, se brání tím, že zaujme podlézavý, bezmocný postoj: „Podívej se, jak mi ubližuješ. Přestaň s tím, jsem příliš slabý.“. Trpitel se snaží vyvolat v Zastrašovateli pocit viny, aby zastavil jeho útoky a získal zpět ztracenou energii. Další možností je Protizastrašovatel. Toto drama se vytváří, když Trpitel není účinný a nebo když je zastrašovaný také agresivní, což bude člověk, který se Zastrašovateli bude bránit.
Tazatelé neohrožují druhé lidi tělesně, ale oslabují jejich vůli a zpochybňují všechnu jejich činnost a motivaci. Jako nepřátelští kritici hledají způsoby, jak najít něco špatného ve všem, co druzí dělají. Čím víc vám budou vyčítat vaše chyby a omyly, tím víc je budete sledovat a reagovat na každý jejich pohyb.
Tím, že se snažíte ospravedlnit se nebo odpovědět, posíláte jim svou energii. Je pravděpodobné, že všechno, co řeknete, bude dříve nebo později použito proti vám. V přítomnosti těchto lidí máte pocit, jako byste byli neustále sledováni.
Tazatelé jsou obezřetní, cyničtí, skeptičtí, sarkastičtí a moralističtí perfekcionisté, kteří dovedou být zuřivě manipulativní. Pozornost druhých získávají zpočátku tím, že jsou vtipní, logičtí, věcní a inteligentní.
Když jsou rodiči, Tazatelé vytvářejí Pozorovatele a někdy Trpitele. Oba tyto typy se snaží uniknout zkoumání Tazatele.
Pozorovatelé žijí ve svém vnitřním světě nevyřešených zápasů, obav a sebepochybností. Nevědomě věří, že když budou vypadat tajemně a odtažitě, druzí se budou snažit pochopit je. Jsou často opuštění a udržují si svůj odstup ze strachu z toho, aby jim druzí nevnucovali svou vůli nebo nezpochybňovali jejich rozhodnutí (jako to dělali jejich rodiče). Protože věří, že musí všechno udělat sami, nikoho nežádají o pomoc. Potřebují „spoustu prostoru“ a zřídkakdy se nechají spoutat závazky. Jako dětem jim nebylo často dovoleno uspokojit svou potřebu nezávislosti a málokdy se jim dostalo uznání.
Neuvědomují si, že jejich rezervovanost je příčinou toho, že nemají, co chtějí (např. peníze, lásku, sebeúctu), a také důvodem jejich pocitu stagnace a zmatku. Za svůj hlavní problém obvykle považují nedostatek něčeho (peněz, přátel, společenských styků nebo vzdělání).
Obvykle jsou nezaujatí, nedostupní, blahosklonní, neochotní spolupracovat, vzpurní a záludní.
Zatímco udržování odstupu je jejich obranou, od své vlastní energie se oddělují s takovými prohlášeními, jako „Jsem jiný, než ostatní“, „Nikdo opravdu nerozumí tomu, co se snažím dělat“, „nejsem ochoten hrát jejich hloupou hru“, „Jen kdybych měl …“. Příležitosti jim unikají, zatím co všechno zbytečně analyzují. Při sebemenším náznaku konfliktu se Pozorovatel začne vyjadřovat nejasně a dokáže doslova zmizet (nezvedá telefony a nedodržuje schůzky). Tito lidé zpočátku upoutávají pozornost svou tajemnou a nedostupnou osobností.
Pozorovatelé obvykle vytvářejí Tazatele, ale mohou se zaplést i do dramat se Zastrašovateli nebo Trpiteli, neboť stojí ve středu kontinua.
Trpitelé mají stále pocit, že se jim nedostává síly, aby se postavili světu aktivním způsobem, a proto vyžadují soucit, který jim přitahuje energii. Když užívají mlčenlivé metody, mohou sklouznout do pozice Pozorovatele, ale jako Trpitelé si dají záležet na tom, aby jejich mlčení nikdo nepřehlédl.
Vždycky pesimističtí Trpitelé přitahují pozornost svým ustaraným výrazem, vzdycháním, pláčem, zasněným pohledem, pomalým odpovídáním na otázky a neustálým opakováním dojemných dramat a krizí. Rádi stojí poslední v řadě a podrobují se druhým. Nejčastěji odpovídají slovy „Ano, ale …“.
Trpitelé zpočátku svádějí druhé svou bezbranností a potřebou ochrany. Nicméně nechtějí nic opravdu vyřešit, neboť by tak ztratili svůj zdroj energie. Jejich chování může být úslužné, a to je nakonec vede k tomu, že se cítí zneužívaní, ale posiluje to jejich metodu získávání energie. Tito příliš ochotní lidé mají velmi malou schopnost cokoli odmítnout, a proto se stále brání, omlouvají, něco vysvětlují, příliš mluví nebo se snaží řešit cizí problémy. Odkrývají se tomu, aby je druzí zvěcňovali, např. kvůli jejich kráse nebo sexuálním laskavostem, a pak se jim nelíbí, že nejsou dostatečně oceňováni.
Trpitelé udržují svůj trpitelský postoj tím, že přitahují lidi, kteří je zastrašují. V extrémních případech rodinného násilí zatahuje Zastrašovatel Trpitele do stále násilnějších situací, až dojde k vyvrcholení. Po vyvrcholení Zastrašovatel ustoupí a omluví se, čímž Trpitele svede nazpět.
Jedna z nejdůležitějších věcí ve vztahu je pravdivost. Samozřejmě nebudeme se pokoušet být pravdiví k někomu druhému, protože už víme, že to nejde. Naše vztahy nemají nic společného s druhým člověkem, ale protože se ho týkají, mají s ním všechno společné. Dichotomie opsaná z knihy Hovory s Bohem. Jak tohle pro Boha funguje? My už víme, že je čistě naše věc, co projevíme vůči komu v které vteřině vytváření našeho já. To, co projevíme, je naše budoucnost. Ten druhý v ideálním případě postupuje stejně, v horším případě prostě reaguje na to, jak nás zrovna pochopil.
I s tím se však dá skvěle pracovat. Asi nejvyšší dostupná forma vztahu je sdílení. S partnerem sdílíme svůj život od A až do Zet. Od myšlenek, tuh, chtíčů až po činy společného růstu. Partnerství nám doslova umožňuje prožít vůči druhému cokoliv nás napadne. Vždycky bude jednodušší, když o tom ten druhý bude vědět, takže být pravdivý k sobě nám teď nebude stačit. Je potřeba seznámit druhého se vším, co máme v sobě, abychom mohli stejnou věc vytvořit společně. Klíčem jsou emoce.
Většinou se setkáváme s tím, že když sdělíme partnerovi, že jsme na něj naštvaní, on to nevezme jako informaci a nezeptá se proč, že by nám s tím pomohl a něco se o sobě (a o nás) dozvěděl, ale vezme to jako příležitost naštvat se taky. Tak tudy ne. Člověk by se zakrátko mohl začít bát říct cokoliv.
Jak ovšem zajistit, aby se druhý nenaštval? Uvědomit si, že je to člověk, kterého milujeme, připomenout si svou lásku k němu, a prostě říct, co se v nás stalo. Není třeba ani vyčítat, ani nadávat, je ale potřeba říct pravdu tak, aby to ten druhý přijal.
Tohle se ovšem zdaleka nemusí týkat jen milostných vztahů. Tímto způsobem se dá postupovat kde všude, člověk v sobě nic nedrží, zůstává v hluboké, klidné radosti a je zdrojem radosti pro všechny lidi, které potká. Je pro ně i laskavým i pravdivým zrcadlem. Tak se člověk stane Andělem, ostatním, i sobě.
My už víme, že každý člověk je jedinečný. Každý vztah proto bude jedinečný a neopakovatelný. Za svůj život člověk vytvoří desítky vztahů, z nichž každý je jedinečný a svým způsobem neopakovatelný. Každý takový vztah skýtá jedinečné a neopakovatelné příležitosti prožít to či ono v té či oné formě.
Samozřejmě záleží na každém, jak s těmito příležitostmi naloží, nicméně jednu poznámku si dovolím. Když dva lidé založí manželství (a je jedno, zda kvůli příležitosti nebo kvůli falešnému pocitu jistoty), dělají to proto, že jejich vztah je natolik výjimečný, že jsou rozhodnuti zůstat spolu. Je pravděpodobné, že oba časem potkají člověka, s nímž je vztah kromě toho, že jedinečný a neopakovatelný také velmi velmi výjimečný. Co teď? Být věrný sám sobě, a nebo se snažit být věrný partnerovi?
Naše výchova hlásá věrnost až za hrob. Víme, že naše výchova je mírně řečeno pokrytecká, ale co když má pravdu? No, je na každém, aby si vybral. Udržování vztahu je řada po sobě jdoucích rozhodnutí, ano, s tímhle člověkem i nadále.
Člověk věrný sám sobě je ve výhodě, protože prožije to, co ho přitahuje, co obohatí jeho život a následně i původní vztah. Člověk, který nepůjde do toho, co ho přitahuje, tuhle výhodu nemá, navíc riskuje, že mu bude časem líto toho, že to neudělal, zpravidla hned při první krizi ve stávajícím vztahu, a začne vinit partnera, ať už vědomě nebo nevědomě, v duchu či dokonce zjevně bude mít tendenci předhodit mu svou věrnost a začít ho tím vydírat. Což jsou věci, které ještě nikdy žádný vztah neobohatily.
Člověk, který poslechne své cítění, naproti tomu riskuje hněv partnera a jeho žárlivost, což jsou zase věci, které vztah neobohacují, zato se s nimi dá pracovat. Nemám tu zkušenost, nicméně obecně se doporučuje swingers jako prokazatelně nejlepší léčba žárlivosti. Nevím. Kde je láska? A to ale neříkám nic proti svobodné sexuální výměně, která nejenže není špatná, je naopak dobrá a povznášející.
Svobodná sexuální výměna dobrá a povznášející? A co děti? Musím přiznat, že nevím, tuto zkušenost nemám. Jediná společenství, kde děti netrpí změnou partnerů u rodičů, jsou komunity. Tím nemyslím sekty. Myslím tím příkladně nejznámější komunitu, která vznikla díky pár lidem, kteří přestali hrát hru civilizace, skoupili neúrodné pozemky v oblasti zvané Findhorn a začali tam žít podle nejkrásnější představy, kterou o životě měli.
Když člověk žije v souladu se Zemí, jsou možné zázraky. Neúrodná půda je minulostí, každodenní naslouchání hlasu Země a jednaní v souladu s tím, co víme a s tím, co nám duchové Země říkají, dokáže zúrodnit i skály. Kromě tohoto se tam žije bez násilí, bez ovládání, bez manipulace, bez rodin.
Děti jsou odjakživa svobodné a všichni se od nich učí, protože je jasné, že tam, kam se rodiče v okamžiku početí dostali ve svém vývoji, tam to dítě začíná. Jelikož z dětí nikdo nedělá malé nemohoucí hračky, ale všichni je berou a vítají jako nové platné členy komunity, jejich růst ani zdaleka netrvá tak dlouho.
Každé dítě má svou postel, o které ví, že tam může kdykoliv přijít, ale jinak se pohybuje naprosto svobodně všude, kde jej něco zaujme. Během pár let pochytí vše, co potřebuje vědět, aby přežilo, protože mu nikdo necpe složité osnovy, ale vzdělává se přesně podle toho, co ho zrovna zajímá. Taky neexistuje člověk, který by mu upřel odpověď na cokoliv, co ho zrovna zajímá. Takový člověk, u kterého je zájem tím vzdělávacím motorem opravdu nepotřebuje dvacet let studií, aby se naučil něco dělat dobře.
Tohle všechno i včetně návratu do lůna přírody nemusí nutně znamenat návrat na stromy. Nebylo řečeno nic proti technice, kromě toho, že většina přístrojů, bez kterých se dá dobře obejít (a proto je má většina domácností) je navržena tak, aby rušila přirozené vibrace člověka, který tak nemá možnost myslet své myšlenky, cítit své emoce a tedy ani žít svůj život. Jsou sice výjimky, ale velmi velmi drahé, a jsou tu proto, aby umožnily hodně bohatým „lidem“ nerušeně rozvíjet své byznysy.
Technika s láskou, to je klíč budoucnosti.. pokud má naše budoucnost zahrnovat jakoukoliv techniku. Jinak už by byl opravdu lepší i ten návrat na stromy.
Sexuální vztahy jsou ovšem vítané. Mluvit o sexuálním vyjádření v souvislosti s jakýmkoliv omezením nebo pejorativem je dalekosáhlá hloupost. Kdyby už nic, tak těžko se někdo narodí, aniž by tomu sex předcházel. Říct o sexu, že je to něco špatného znamená odepsat život, který díky němu vznikl. Tedy právě naopak, sex je posvátný, ať ho provozuje kdokoliv s kýmkoliv, jestli s jiným člověkem, se zvířetem nebo se sebou, je to úplně jedno, a je na každém, jak se sexuálně vyjádří. Svou sexualitu můžeme svobodně sdílet s kýmkoliv nás napadne, stejně jako kteroukoliv jinou stránku osobnosti.
Sex má jednu nepříliš známou vlastnost. Při sexu dochází k průniku do jiných dimenzí. Je to něco jako letenka jinam. Pro tuto svou vlastnost byl zatracen. Ti kdo se snaží ovládat ostatní nemohou připustit, aby každý člověk měl něco, co ho může přivést k osvobození, nemohou ovšem ani dopustit, abychom se nerozmnožovali. Časem by nebylo koho ovládat. Proto vytvoří propagandu a posléze systém víry, který ukazuje sex jako něco nekonečně špatného, což jako vedlejší efekt vytvoří rasu postiženou trvalým pocitem provinilosti.
Sex je špatný, tudíž my, kteří jsme díky němu vznikli také. My už sice víme, že jsme dobří, přesto se může stát, že se s tímto pocitem občas setkáme. Je tu zakořeněn přece jen už dlouho. Jako by tohle všechno nestačilo, ženám se tvrdilo, že nemají žádnou kontrolu nad svým tělem, že naprosto nemají možnost ovlivnit své početí.
Následkem toho vymizela ze sexu radost, dostal se tam strach, umocněný hrozbou pohlavních nemocí, leckdy smrtelných. Tyto nemoci vznikly většinou uměle, ať už jako podpůrný prostředek manipulace s lidmi, či jako řešení přelidněnosti Země (AIDS).
Sex je nejvyšší formou sdílení své bytosti s jinou. Získáváme energetický obtisk každého člověka, s nímž se vyspíme. Vyplatí se proto pečlivě vybírat partnera pro sexuální styk. Takový obtisk zůstává ještě dlouho po eventuálním rozchodu. Jinak je opět na každém z nás vrátit do sexu radost a lásku.
Platí jedno zásadní pravidlo. Jak se chováme my sami k sobě, tak se k nám chovají ostatní. Je jedno jestli provozujeme složitou kombinaci dramat, nebo žijeme prostý, radostný život v souladu s vesmírem. Když změníme sebe, změní se automaticky i chování ostatních. – Jak prosté, i když někdy to trvá trochu déle.
Jsme svobodné bytosti. Vytváříme svobodné vztahy. Vytrácí-li se ze vztahu svoboda, bude třeba něco změnit. Chcete-li tedy svobodu, chovejte se svobodně, a láskyplně, a i vaše vztahy takové budou.
Kolem každého z nás existuje šest miliard lidí. Je jedno, s kolika a se kterými z nich navážeme vztah, ovšem čím tento vztah naplníme, k čemu tuto příležitost využijeme, to je to důležité.
Vztahy jsou posvátné, protože poskytují příležitosti seberealizaci a plní tak Stvořitelův Plán a Záměr.
Nejen s pozemskými bytostmi jsou možné vztahy. Vesmír je plný bytostí, s každou z nich je možno vytvořit vztah, ať se jedná o planetu, hvězdu či „normálního“ mimozemšťana.
Úplně specifický vztah máme se svými Stvořiteli a s Prvotním Stvořitelem, s Tvůrcem tohoto Vesmíru.
Ne Harry Potter, my zachráníme svět – tedy každý svůj! Prostřednictvím vztahů, které zušlechtíme a naplníme Láskou. Co takhle dát si to jako záměr, každý den, každou minutu se ptát: „Co by teď udělala Láska?“
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info