I. díl aneb základní duchovní pravdy v nejjednodušších formulacích.
My lidé si klademe tuto otázku velmi přirozeně, přinejmenším do doby, než nás stávající společnost zlomí k obrazu svému.
Většina známých (nejobvyklejších) názorů se podezřele točí kolem systému narodím se, podstoupím výchovu, školu, co nejdéle pracuji (pro společnost), a pak v důchodu čekám na smrt. Protože jsem vzešel z opice, založím rodinu, přivedu na svět děti, pořídím si trojnásobek toho, co vlastní všichni sousedi dohromady, a v domově důchodců na to pak budu náležitě hrdý a statečný. Krásný život.
Názorů na to, kdo vlastně jsme, proč tu jsme, jaké máme možnosti atd. je celá řada, přinejmenším co člověk, to názor. Co národ, to názor. Atd. Civilizace, ve které žijeme má také jistý názor.
Pro všechny, kteří se nechtějí spokojit s oficializovanou verzí našeho původu a určení tu mám několik nepříliš známých názorů, postřehů, bajek, tipů i zkušeností.
Kdo jsem? Odkud přicházím? Kam jdu? Tyto tři zdánlivě nevinné otázky mají v rukou poučeného člověka naprosto zásadní význam. Moudrý člověk s nimi vystačí po celý život. Dávají moc kontrolovat celý život.
Jak?
Kdo jsem? Člověk se táže na svou nejvyšší, nejkrásnější představu o sobě samém. Odpověď vám dává do rukou podklad pro jakékoliv rozhodování ohledně své bytosti. Co kdybyste sami sobě dali dárek, a začali o sobě přemýšlet jako o nádherné, milující, láskyplné, božské, neomezené a povznášející bytosti? Líbilo by se vám toto jako odpověď na tuto otázku Kdo jste?
Odkud přicházím? Tohle je trojitá otázka -
Kam jdu? Z předchozích otázek-odpovědí víte vše, co potřebujete, odpovědí na tuto otázku definujete svůj cíl, ale i jednotlivé podcíle a položku nejdůležitější – první krok. Zdá se, že odpověď implementuje rozhodnutí, že jste na cestě, rozhodnutí, na jaké jste cestě, a evokuje odhodlání vykročit. Líbí?
Kdo jsem? Ptal jsem se, co kdybyste začali o sobě přemýšlet jako o nádherné, milující, láskyplné, božské, neomezené a povznášející bytosti? Teď si představte, že takto se můžete vyloženě rozhodnout. Máte pocit, že si to nezasloužíte? A kdo ano? Co se stane, když s tím někdo začne? Co když bude naše planeta zase o kousek (o váš svět) šťastnější místo?
Odkud přicházím?
1. Já jsem se třeba rozhodl, že mám fyzické tělo od Matky Země. Duše, s tou to mám složitější. Svůj náhled dávám k dispozici o pár odstavců dále pod nadpiskem Duše.
2. Přihlášení k jiné minulosti atd. – už jste slyšeli o místě, kde čas neexistuje, je tam možné všechno, a o paralelních realitách? Hezké sci-fi, stoprocentní účinek, naprostá bomba! Člověk si může vybrat minulost, jakou jenom chce.. koneckonců, chceme-li se vyvíjet, tak jako tak musíme přehodnotit něco z minulosti neboli ji změnit.
3. Jak definovat start.. Potřebujeme bezpodmínečně znát celou pravdu o sobě. Kde jsme ve vývoji civilizace, kde navazujeme na vývojový stav svých rodičů, jaké máme dispozice (vzdělání, vědomí), kam jsme došli za svého života. Budete se pravděpodobně zabývat daty skrytými ve vašem podvědomí, válkou pohlaví a její historií, všemi svými vlastnostmi, emocemi, názory, zkrátka celou minulostí, která vás dovedla tam, kde jste – na místo dnešního startu.
Kam jdu? K vytvoření představy, kam člověk za svého života může dojít máme spoustu zdrojů. Tipy si osobně beru z knížek, z filmů, z historie, je na každém, koho nebo co bude duplikovat. Nejkrásnějším příkladem všeho, co lze v lidském těle provozovat pro mě osobně zůstává postava Ježíše Krista.
Následující bajka velmi zkratkoidně a volně převypravuje první kapitolu Kabaly, která zase mimořádně přesně vystihuje vše o nás, aspoň jak to vnímám já..
Byl jednou jeden Bůh. Jednoho okamžiku zatoužil Bůh Boha spatřit. Vytvořil Bůh v sobě kousek místa, v kterém mohl Boha vidět. Dal Bůh tomuto místu tři základní principy, oživil je (Dechem Božím) a dal první popud (své Símě). Bůh se uviděl, jak tvoří (Zrcadlení – princip Syna). Postupně Bůh vylepšoval své tvoření, až mu přišlo dobré vidět sebe, jak tvoří, tedy stvořit bytost k obrazu svému, která tvořit bude a z toho co vytvoří poznávat se bude tak jako Bůh. Atd.
Tady je úchvatné sledovat, kdy (a čím) se vlastně člověk změní ze zvířete v Boha – Tvůrce. Nástroje tvoření jsou jasné, Myšlenka, Slovo, Čin – oživování máme už předdefinované v božských principech (= ve vesmírných zákonech), kdokoliv chce, může si vytvořit, co jen bude chtít. Úplně je tam ovšem vynechán princip Matky, přeci jen Kabala vznikala dávno po tvrdém odmítnutí Matriarchátu, dnes bychom řekli za hluboké patriarchální totality :-).
Princip Matky, která ve svém Lůně hýčká celé Stvoření – můžeme si ji po vzoru starých Egypťanů představovat jako Bohyni Nút (Ó Matko Nuit, jejímiž ozdobami jsou náramky hvězd..), zdá se, že Ona je jak místem, které Bůh vytvořil, tak hlavně Duší, energetickou substancí, která toto místo vyplňuje, nesouce všechno Vědění Boha, a poskytujíc tak platformu pro celé Stvoření. Takže máme Boha Otce, Matku, Syna (dceru) i Dech Boží. Tím můžeme mít i s omezenou lidskou představivostí jakýsi náhled na náš původ, a teď si pod nadpiskem Zrcadlení posvítíme na náš účel.
Zrcadlení je božský princip vidění sebe v tom, co vytvořím. My jako lidi jsme v tomto směru uzpůsobení k obrazu božímu včetně schopnosti tvořit a učit se o sobě z toho, co vidíme. Každý z nás má možnost vytvářet svou realitu. Resp. my všichni to děláme za použití principů tvoření, což je Myšlenka, Slovo, Čin, a to přesně v tomhle pořadí, heh, no zkuste udělat přesně to, co vás nenapadlo, že? :-)
Svět tak, jak ho znáte, je čistě výplod vaší fantazie. Je to zrcadlo vašeho myšlení, mluvení a konání, je to zrcadlo vašeho života. Kolem sebe vidíte to, co žijete. Nikdo jiný nevidí to, co vy, pokud mu to neukážete. Nikdo nemá stejný svět jako kdokoliv jiný, neexistuje jediná identická položka nazírání kterýchkoliv dvou lidí na realitu, ve vztahu k níž žijeme.
Bůh je dokonalé vědění. Jediné, co nemá, je prožitek, zkušenost, zakoušení toho, co je. Proto je tu stvoření jako jeho zrcadlo, ovšem zrcadlo na prožitky, ne na vizuální dojem. Proto jsme každý jiný, a každý vytváříme jiný svět, protože máme potom každý jiné prožitky, a skrze nás Bůh. Vytváříme obraz boží.
Jako Boží děti máme možnost dělat to samé. My teda ani nemůžeme jinak, ono to jaksi nejde nedělat, že, ale můžeme to dělat vědomě, můžeme si vybírat, co chceme prožívat, a pomocí jednoduchých nástrojů řídit, co to dneska bude. Chcete horor? Chcete Lásku? Chcete cokoliv? Máte to mít.
Cokoliv!
Skrze vaše Stvoření.
A skrze vás váš Stvořitel.
Předpokládejme, že duše je výplň celého prostoru Stvoření. Je to prostředí, které umožňuje Stvořitelovu tvorbu. Dá se říct, že obsahuje v sobě všechno Stvoření, a dá se říct, že Ona je veškeré Stvoření. Přesto říkáme moje duše. Jak tomu rozumět?
Účelem Stvoření je zrcadlit svého Stvořitele. Jak se ale Stvořitel může vidět v zrcadle, které je jeho součástí? Může se tvářit (i sám na sebe), že je to něco mimo něj. Stejně tak my se můžeme tvářit, že Bůh je něco mimo nás, že to, co tvoříme (naše zrcadlo) nejsme my sami, že jsme odloučení od zbytku Stvoření, že jsme prostě sami. Tomu všemu můžeme i věřit, můžeme si v tom žít. Můžeme totiž ZAPOMENOUT na náš původ, který je v Božské Jednotě, a to je to, co nám umožní prožívat cokoliv nás napadne. No, asi vás nenapadne střílet na nějakého člověka, když víte, že on jste vy, že? To může napadnout jenom člověka, který to neví, který na to zapomněl, a ještě se nerozpomněl.. Z toho všeho plyne, že oddělenost je dostupná a účelová iluze, nic víc.
Jsme ve vesmíru v zóně svobodné vůle, máme svobodu volby, máme příčinnost a máme zrcadlení. To jsou principy, díky kterým můžeme svobodně prožívat cokoliv nás napadne.
Zapomínání je jeden z nejzákladnějších principů táhnoucí se všemi generacemi všech stvořitelů na všech tvůrčích úrovních, včetně naší. Je to technologie, nástroj, který nám umožňuje vytvořit jakýkoliv filtr pro naše vědomí. Filtr nám umožní vnímat z reality právě jen to, co potřebujeme ke svým prožitkům.
Filtry umožňují prožívat přesně to, co se Duše prožít rozhodla. Dám jeden příklad působení filtru. Je člověk, který si můj upřený pohled vyloží jako zájem, jiný si stejný pohled vyloží jako výzvu. Stejně tak si vykládáme realitu. Duše si vybere prostředí, ve kterém je možné prožít to, co potřebuje, takže vybere např. rodiče, kteří mají ty vlastnosti a pohybují se v takovém prostředí, které přesně odpovídá požadavkům. V příčinném světě je poměrně jednoduché zjistit, kam se ten který člověk (s takovými filtry a v tomhle prostředí) za svůj život dostane. Filtry jsou výtvory mechanismu, který máme za tímto účelem k dispozici, mechanismu zapomínání. Nikdy bych neprožil třeba strach o život, kdybych nezapomněl, že není reálný. Jenže já jsem zapomněl, prožil – získal jsem tak jednu ze zkušeností, kvůli kterým tu tentokrát jsem. Použité filtry jsou v tomto případě zapomenutí na jednotu – iluze oddělenosti. Zapomenutí na vlastní sílu – iluze zranitelnosti. Zapomenutí na mnohost úrovní bytí mi umožnilo ztotožnit se s fyzickým tělem, zapomněním toho, co je mezi životy jsem si přivodil hrůzu ze smrti, no a jakou realitu si přivolá a nejspíš prožije člověk, jehož myšlení má jako jeden stěžejní bod strach ze smrti? No řekněte sami :-)
Filtry, které splnily svůj účel, se dají rozpustit. Splnění účelu může souviset s karmou, s dětským rozhodnutím, na které jsme zapomněli (jednou jsem odpouštěl rodičům, zoufale to nešlo, a až po čase jsem si vzpomněl, že jsem jim přísahal strašnou pomstu, jen co vyrostu – filtr jak vyšitý :-), a nebo třeba s touhou duše něco prožít, zakusit..
Pověstný a obávaný zákon akce a reakce :-) Metr na naši svobodu :-) Všechno co uděláš se ti vrátí.. Atd.
Pravdou ale je, že se jedná o velice mocný nástroj tvoření svého vlastního života, tedy ve spojení s režimy těchto tří tvůrčích úrovní: Myšlenky, Slova, a Činu.
Příčinnost je obecně docela povědomá, dodneška se zachovaly výkřiky typu „Co jsem komu udělal“, nicméně tohle povědomí nám moc platné nebude. Takže! Každá akce má svou přesnou reakci. Je to vesmírný zákon, jehož funkcí je podmíněno naše zrcadlení. Ve svém okolí nevidíme svou akci, ale její důsledek.
Tento důsledek bývá brán jako další akce, což většinou také je. Pouze člověk vědomý se dokáže zastavit, když sklidí ovoce svého jednání, a vytvořit novou akci teprve když ví, že ji opravdu chce. Takto dokáže takový člověk nasbírat za jediný den tolik zkušeností, co jiný za celý život.
Pro člověka, který si je sto procent času vědom, kde je, co žije, proč to žije a jak s tím zacházet, pro takového člověka je bytí jedna obrovská radost. Takovým člověkem jsme všichni ve své podstatě, záleží, kdo bude ochotný vzdát se pár desítek naprostých nesmyslů, kterými si tady na Zemi děláme ze života peklo, a prožívat non-stop štěstí.
Ano, kdo?
Člověk si něco myslí. Myšlenka je druh akce a vytváří tedy reakci. Kdo neví, že myšlenky se nemusí myslet, je odsouzen k reakci – myšlenka se vrátí. Síla návratu je úměrná tomu, kolik pozornosti (energie) jí dotyčný věnuje. Tady je velmi zajímavá věc – tzv. jojo efekt. Utíkejte před něčím – bude vás to honit. Odstrčte myšlenku – stejnou silou se vrátí. Když potká podobné myšlenkové formy, vrátí se několikrát silnější. Zmizí jenom to, na co se podíváte.
V myšlenkách lze vytvořit vesmírný koráb stejně lehce jako hodinky s pitnou vodou. To vše u běžného člověka relativně beztrestně (návrat tolik nebolí), dokud člověk nezíská větší moc třeba nad živly, pak myšlenka může pohnout horou. Reakci na něco takového si snad ani radši nepředstavujte. To je myslím si dobrý důvod, proč myšlenky jakýmkoliv způsobem čistit, a časem i ovládat.
Taková mezi-úroveň. Když řeknu, co si myslím, dám myšlence život – tvořím. „Tvořím“ proto, že když se slova vrátí a já je zaslechnu, vidím, co jsem vytvořil, dostanu své zrcadlo. Tvořím však na mezi-úrovni, jakoby nanečisto. „Nanečisto“ proto, že dopad pořád ještě nemusí bolet tak, jako u činu, hlavně mi však zrcadlo ukáže, jestli náhodou nevytvářím něco, co se mi nebude líbit. Je to strašně důležité, protože získáním náhledu jsme získali možnost doladit podrobnosti, případně také couvnout od provedení, tedy od činu.
Tři poznámky:
Tady končí veškerá legrace – nebo začíná? Myšlenky a slova jsou tvůrčí úrovně pro zkoumání návrhů, možností a programování životních automatik. Činy, to je úroveň jiná. Co se stalo, nedá se odestát.
Akce a reakce je v tomto případě asi jasná, takže jen pár věcí místo shrnutí.
* Tvoření jde vždycky od myšlenek k činům. To je také příčinnost. Nemůžeme udělat to, co nevíme. Napadlo vás někdy, co všechno víme podvědomě? * Další zádrhel v příčinnosti bude vždycky u lidí, kteří nějak myslí, a jinak mluví, byť je třeba odchylka nepatrná. Výsledkem je rozbitý a nepřehledný život.
Čistěte slova, odměnou vám bude kromě ultra pohodového života třeba telepatie a dokonalé porozumění věcem na úrovni mnohem vyšší, než je logika a emoce. Je tu na to celá kapitola – Komunikace.
* U každého svého činu najděte jeho příčinu. V momentě, kdy si na to zvyknete.. no uvidíte sami.
Každá událost v našem životě má tedy svou přesnou příčinu v našem myšlení. To mj. znamená, že ve svém životě konečně můžeme přestat hledat viníka. Vina stejně neexistuje. Jsou jenom příčiny a následky. Za mou ukřivděnost taky nemůže spolubydlící, protože ne on, ale já a na základě svého vlastního myšlení jsem se rozhodl brát si jeho nějaká slova jako křivdu. Atd.
A na závěr: slova příčina a příčinnost jsou slova složená. Z jakých slov, kořenů – a významů?
Jedním z nejdokonalejších příkladů nepochopení příčinnosti je běžný milostný trojúhelník. Řekněme, že Pavel miluje Věru, Věra ale miluje Karla, který bohužel Věru nemusí.
V tomto příkladu vykopává Věra. Zamiluje se do Karla, a touží po lásce opětované. Vytváří tedy svým myšlením situaci, kdy vesmír coby velký kopírovací stroj tuto touhu vyplní. Do Věry se zamiluje Pavel. Taky touží. Proběhla přesná reakce.
Teď záleží na Věře. Buď přijme Pavlovu „lásku“, tím změní myšlenkový model z toužení na přijímání, a v ideálním případě vznikne dobrá trojka, protože i Karel automaticky zareaguje na změnu Věřina vyzařování a jako „zázrakem“ (to co je za zrakem) ho přejde nechuť k Věře.. Přesně podle zákonů příčinnosti.
Většinou však člověk, který touží, málokdy schopen vůbec zahlédnout, že může přijímat, ne tak ještě když to není tam, kde to čekal a chtěl. Pro spoustu lidí je toto důvodem k manipulování dotyčného, což je pro začátek vztahu zhoubný kredit.
Člověku, který touží, se vrací toužení. Kdo chce, dostává chtění. Obojí předpokládá řídící myšlenku „Nemám“, nebo „Chybí mi“. Kdo žije takovou myšlenku, nemůže dostat nic, protože jeho filtr je nemám. Člověk s takovým filtrem může žít s partnerem, kterého si vysnil, a vůbec to nebude vědět. U peněz je to stejné. Člověk, který je chce, protože je nemá je nemůže nikdy dostat, protože přes svůj filtr je v té realitě prostě vůbec nezahlídne.
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info