I. díl aneb základní duchovní pravdy v nejjednodušších formulacích.
Komunikace je suverénně největší problém dneška. Nejenže komunikovat vesměs neumíme, my ani nevíme, že to neumíme. A jelikož nevíme, že neumíme, nic s tím neděláme… Tak ale už!!! :-)))
Problémů je tu hned několik. Tak třeba je dobré vědět, že člověk komunikuje celým tělem. Existují příručky zabývající se tímto fenoménem nazvaným Řeč těla. Kdo umí číst řeč těla, pozná už dávno předtím, než druhý vůbec promluví povahu, typ osobnosti a náladu mluvčího jen z postoje, gest, mimiky atd. Kdo si bude chtít opravdu vybrousit svou komunikaci, neměl by toto opomenout.
Potkáváme každý den množství lidí, každý z nich má něco, co pro nás může být užitečné. Není ovšem možné a ani nutné poklábosit se všemi, abychom se k tomu důležitému dostali. Existuje fenomén zvaný synchronicita. Jeden její projev je spontánní oční kontakt. Jak poznáte, že jste narazili na člověka, který má pro vás něco opravdu důležitého?
Třetí zásadní věc se týká toku energie při komunikaci. Někomu se líbí být středem pozornosti a mluví, i když už nemá proč. Někomu se to nelíbí a nemluví, ani když má. Obojí je k ničemu. Když debatuje více lidí, k řečníkovi proudí hodně energie. Může se stát, že ji někdo strhne na sebe a nenechá mluvit ostatní. V takovém případě hrozí, že svou pozornost investujeme zbytečně – nedozvíme se to, co potřebujeme. Toky energie se dají sledovat a řídit, pozornost lze brát jako investici vyváženou získáním informací.
Kritickou záležitostí je pak rozdíl mezi tím, co lidé myslí, říkají a dělají. Naše mluva je zavádějící. Jsme vychovaní nemluvit to, co si myslíme, protože je to neslušné atd. Výsledkem je rozbitý, rozplizlý život.
Výše zmíněné neřesti, které máme hluboko zakořeněné, vytváří komunikační bariéry. Proto se většina lidí uchýlila ke komunikačním zvykům, např. opakovat několik nic neříkajících vět stále dokola.
Začněme tím, že vyloučíme náhodu. Jsme tu v příčinném světě a náhoda neexistuje. Nejsme hříčkou osudu nebo kohokoliv jiného, pohybujeme se životem působením zákona příčiny a následku. Každou myšlenkou, slovem a činem vytváříme sebe znovu a znovu v jediném okamžiku přítomnosti, nebo, chcete-li, vytváříme svou vlastní (pomyslnou) budoucnost. Jediný okamžik přítomnosti je ovšem termín daleko lepší, božštější, umíte si představit, že každý z nás může být v tomto okamžiku někým, a v příští sekundě někým úplně jiným, s jakoukoliv „minulostí“ i „budoucností“? Umíte? Možná to bude potřeba.
Každý z nás se pohybuje po vlastní příčinné ose. Pohyb je daný zájmem, který, jak víme, k nám přitahuje lidi se stejným zájmem, knihy, filmy, informace tohoto zájmu se týkající. Taková setkání nazýváme koincidence. Když si uvědomíme, že vlastně žádné setkání není náhodné, jak poznat, které je pro nás to důležité? Přeci jen lidí potkáváme dost a dost. Poznáme to podle toho, že s někým se na sebe spontánně podíváme.
Tomuto jevu se říká Spontánní oční kontakt, a vyplatí se dát řeč s člověkem, se kterým takový kontakt vznikne. Máte nejméně jeden shodný zájem a informace, které vás vzájemně obohatí. Vždycky se vyplatí mluvit o tom co nás zajímá s lidmi, kteří mají stejný či podobný zájem. Aurická pole účastníků se prolnou – vzniklé spojení produkuje obrovský potenciál myšlenek, nápadů a souvislostí.
Když se podíváte na své rodiče jako na lidi, kteří měli své touhy a své cíle, objevíte dva světy, které důvěrně znáte, protože to jste i vy. Když obětujete pár minut svého času a poskládáte si svůj příběh od narození až doteď, objevíte události a pocity coby milníky „náhodně“ přicházející v pravý čas, které formovaly váš život. To je synchronicita. Všímejte si takových událostí i v „budoucnu“, berte je jako znamení, že Jste v pravý čas na pravém místě. Toto užívejte jako afirmaci, a budete žít vědomě.
Tady budeme muset napřed připustit, že nějaká energie vůbec je, ne tak ještě že se pohybuje a že do pohybu ji uvádí vědomí. To si eventuelně dokažte cvičeními z knížky Celestinské proroctví (v dílu zvaném Praktika) – nic jednoduššího neznám. Tak se zároveň dozvíte, že se energie dají sledovat, a jak je to jednoduché.
Při komunikaci nám jde o získání informace. Získání informace výrazně napomůžeme, když řečníkovi věnujeme pozornost. Kam zaměříme pozornost, tam proudí energie, takže když řečníkovi věnujeme pozornost, energizujeme jej, a zvyšujeme šanci, že se dozvíme to, co potřebujeme. Směr hovoru lze řídit otázkami, u poučených řečníků to však nebude potřeba, zvlášť u těch, kteří vědí, že je v přítomnosti těchto lidí napadají jiné myšlenky, než v přítomnosti jiných, a že tyto myšlenky je napadají v důsledku prolnutí aur – a je sice jedno, kdo je vysloví, ovšem pokud je nevysloví nikdo, jste tam zbytečně. Proto je dobré sledovat toky energií – každý z nás bezpečně pozná, když někoho něco napadne – a všemožně podpořit toho, kdo by měl mluvit, abychom se dozvěděli, co naše setkání vyprodukovalo.
Samozřejmě, lépe se pracuje s jedinci, kteří udržují v hlavě ticho a příchozí myšlenka je cítit daleko víc, a když není ve skupině člověk, kterému se líbí pozornost všech zúčastněných natolik, že ji na sebe neustále strhává, protože takový člověk bude pozorování energií rušit. Každý takový člověk si všimne, když ho zrovna neobdivujete a bude se snažit zatáhnout vás do energetického víru kolem sebe. Jelikož nejde dost dobře pozorovat a účastnit se zároveň, nechte se klidně zatáhnout, až budete mít informaci kompletní. Do té doby rozhovor prostě veďte, tedy sledujte, kde je energie nové myšlenky a udílejte dotyčným slovo – prostě se ptejte, co že je to zrovna napadlo, a láskyplnou pozorností podporujte přeměnu myšlenky do slov. Budete bohatí..
Ideální komunikace je ovšem telepatie. Dokud nevnímáme telepaticky, je ideálem komunikace následující postup: Lidé, kteří se sejdou, se napřed zbaví zátěže předchozích momentů. Jeden se zbavuje, ostatní naslouchají a tak dále. Jelikož si nikdo nevezme cizí minulost jako námět k hovoru, všichni se uklidní a ztiší. Takovým způsobem se skupina lidí sladí k sobě navzájem. Vzniklé ticho a klid se sluší prohloubit. Vhodným způsobem je meditace. Klidné, láskyplné uvědomování si a oceňování přítomnosti dalších bytostí a jejich fyzické krásy způsobí neuvěřitelný vzrůst energie jednotlivců a mnohonásobně zvýší energetický potenciál celé skupiny. Za pomoci základního cvičení (viz Praktika) se všichni zúčastnění propojí s vesmírnou a zemskou energií a celé sezení získá kosmický charakter.
Slova nadaná takovouto energií mají obrovskou moc. Vyplatí se slova vážit. Co řeknete, hned se začíná dít i normálně. Dodejte svým slovům více energie a dobře se držte. Umíte si představit, že když sto takových komunit zasedne v jeden čas s jedním záměrem, že dokážou třeba zabránit válce, léčit Planetu, zvrtnout kácení pralesů atd.?
Mimo komunity zásady zůstávají, uklidnit sebe, zvýšit potenciál své energie, zkvalitnit své vyzařování, a věnovat pozornost člověku, od kterého se chceme něco dozvědět. Kdyby vám to přišlo sobecké, zamyslete se nad tím, jaký užitek přinese lidstvu člověk, který neustále myslí na ostatní, a ač sami na své kvalitě nemohou pracovat (jsou tu přece pro ty ostatní) pracují na těch druhých. To je jeden z nejhorších momentů výchovy, takhle zařídili mocní naši neschopnost čemukoliv se postavit, protože je nad slunce jasnější, že takhle slepí vodí slepé. Koneckonců se podívejte, kam jsme došli, bude vám to úplně jasné. Myslete v prvé řadě na sebe, se sebou můžete pracovat a tím prospět všem. Tak!
Dá se říct, že úplně přímo neumí mluvit více než 99 procent lidí. Zbylé procento to sice možná umí, ale mimo domovské komunity to nemá jak používat. Představte si, jak by dopadlo, kdyby přišel někdo s přímou mluvou mezi normální lidi – to jest mluvil přesně to, co ho napadá. Vždyť ho zabijí! Přesto je nutné toto umět, zdá se, že není daleko doba, kdy to jinak nepůjde.
Velmi ohraný příklad naší až dosud běžné mluvy je otázka na partnera: „Není ti zima?“. A chápavý partner to okno zavře. Baví vás domýšlet si, co kdo čím chtěl říct?
A co když si něco domyslíte špatně? Opravdu chcete riskovat absolutně zbytečné hádky s vašimi milovanými? Nebo nemáte s kým mluvit otevřeně?
Lidé, kteří nemají kde mluvit to, co si opravdu myslí budou zákonitě nešťastní, protože, jak víme, naše slova jsou mocnou tvůrčí silou, a člověk, který mluví něco jiného, než myslí, vytváří ve svém životě rozpor. Myšlenky jsou také tvůrčí. Je jedno, jestli se za své myšlenky stydí, jestli se bojí, že přijde o místo, nebo prostě jen věří svým rodičům, že takhle se nemluví, protože, co kdyby to někdo slyšel?
Sežeňte si aspoň jednoho člověka, scházejte se za účelem praktikování přímé mluvy. Dejte si vzájemně příležitost objevit, co všechno v sobě máte – jiný způsob není. Přiznávejte se vzájemně ke všemu, co cítíte a co jste kdy cítili, otevírejte se jeden druhému, sdělujte, co vás zrovna tlačí. Nikomu neraďte, co má s čím dělat, trénujte klidné tiché láskyplné naslouchání, budete jej potřebovat ve všech svých vztazích. Ptejte se na vše, co vám v příběhu druhého není jasné. Když člověk ze sebe dostane všechno k danému tématu, dostane se k pochopení příčiny, a všichni, mluvící i naslouchající budou obohaceni o porozumění dalšímu a dalšímu jevu, což je jeden ze způsobů otevírání vědomí až k Božství.
Prohlášení záměru je poměrně zajímavou formou komunikace. Je to náš nástroj na řízení života. Prohlášením záměru oznamujete vesmíru, co pro vás má udělat. V knize Hovory s Bohem nás Bůh upozorňuje, že všechno, co řekneme za slovy: „Já jsem …“ je to, na co okamžitě reaguje vesmír jako na to, co jsme si vybrali jako svou nejbližší budoucnost.
Srovnáme- li to s Ježíšovým „Já jsem Cesta, Pravda i Život“, zdá se, že máme nejmocnější afirmaci pod Sluncem. I Ježíšova slova byla použita proti nám – bylo nám řečeno, že On je cesta, pravda i život. Tím se stala tato slova jednou z největších překážek rozvoje 99 procent všech křesťanů na celé Zemi.
Vaše slova vám moc buď dodávají, nebo vás jí zbavují. Mluvte obezřetně. Řeknete-li o někom, že je blázen, můžete si přivodit duševní problémy, stejně jako když prohlásíte „Já jsem vůl“. Na určité úrovni jsme všichni jednou jedinou bytostí, srážení jedné části této bytosti nás může odpojit od božské jednoty.
Slovy chystám se se odsoudíte k věčnému chystání, výrazem chci dosáhnete jen většího chtění, nehledě na to, co asi říká řídící myšlenka, na základě které něco chcete. Většinou, když něco chcete, řídící myšlenka je „Nemám“. Myšlenka „Nemám“ nepřináší hojnost, ve spojení s „Chci“ přinese hojnost chtění.
Jaký je rozdíl, když potkáme člověka, který mluví: „Dělám, způsobuji, tvořím, manifestuji, prohlašuji, mám záměr“ atd. Vesmír coby obrovský kopírovací stroj reaguje na každou myšlenku, slovo a čin. Všechno z uvedeného vrátí ve stonásobné hodnotě. To je jeho funkce.
Mluvte to, co opravdu chcete, aby se dělo. Vynechte ze své mluvy ostatní lidi. Nechte každé bytosti možnost řídit si svůj život a nesnažte se do tohoto procesu jakkoliv vstupovat. Nedosáhnete jinak své vlastní svobody, než že svobodu dáte.
Může se stát časem nutností začít komunikovat s mrtvými. Ať už se všechna ta proroctví vyplní tak, či onak, nebo se nevyplní vůbec, tady na této Zemi se se smrtí počítá, a počítá se s mnoha hromadnými úmrtími při hrozících katastrofách, které lidstvo vyprovokovalo svým neuváženým znevažováním všech existujících životních forem.
Jako nejkrásnější možnost vyjádření lásky k bližním je občas označováno převádění duší do jiné dimenze. To mimo jiné znamená, že se tam budeme muset umět dostat „zaživa“, abychom mohli dotyčného převést tam, kam patří. Toto bude pravděpodobně náplní další, pokročilejší knižky, hned jak tím projdu.
V každém případě v duchovně nejpokročilejší zemi naší civilizace, v Tibetu, je už stovky let zvykem číst svým mrtvým z Tibetské knihy mrtvých, což je osvědčený průvodce několikrát vydaný i v Čechách, tedy pro každého dostupný. Vůbec se obecně doporučuje zamýšlet se nad smrtí a jejím významem.
V myšlenkách můžete komunikovat s kteroukoliv duší, ať je kdekoliv. Mrtví mají vlastní způsoby, jak dát najevo, že slyší a vnímají. Buďte vnímaví a objevíte to sami. Komunikujte s láskou. Není radno přitahovat pozornost astrálních entit, které nemusí být nutně přátelské. Svou láskyplností tomuto předejdete.
Nikdo z nás nepotřebuje médium, všichni mohou komunikovat teď hned. Každou vzpomínku, každou myšlenku s ním spojenou váš mrtvý okamžitě vnímá. Mějte na paměti, že ať už jsou kdekoliv, žijí vlastní život nebo stav, který si svobodně vybrali. Proto nerušte je zbytečně, a už vůbec ne často.
Channeling je druh komunikace, kdy komunikujeme s nehmotnými nebo ne až tak hmotnými bytostmi, jako jsou duchovní učitelé, světelné bytosti, klidně tedy i mimozemšťané, Stvořitel atd. Jelikož každý existujeme na mnoha úrovních (dimenzích), dá se také říct, že channelingem se spojujeme s našimi vlastními Já v různých dimenzích. Je to hodně zjednodušeně řečeno, ale mělo by to tak stačit. Zatím.
K čemu je nám channeling dobrý? No k získávání informací od bytostí, které se dokáží podívat na naši situaci z jiné úrovně, a dokáží nám ji popsat, poradit, pomoct zvládnout.
Jako channeling se nejčastěji popisuje seance, kdy médium „vysílá“ otázky, pak pozorně naslouchá a mluví za komunikující bytost. Takto vznikaly např. knihy, které nadiktovali Plejáďané médiu Barbaře Marciniak. Jinak lze i zpřístupnit vlastní mluvidla bytosti, která je použije ke sdělením – od doby vynálezu mikrofonu a magnetofonu není ani nutná přítomnost další osoby – zapisovatele, člověk může směle channelingovat sám.
Podobným způsobem je automatické psaní, člověk napíše otázku a uvolní svou ruku tak, aby s ní mohla komunikující bytost pohybovat (např. N.D.Welsh – Hovory s Bohem).
Nejrozšířenější metodou a pro osobní rozvoj naprosto postačující je však komunikace s tužkou a papírem, nebo klidně s diktafonem, člověk píše nebo mluví, co ho „napadá“ – každý má kolem sebe x bytostí, které mu pomáhají se vším, s čím se tady na Zemi lze setkat, samozřejmě s nimi lze komunikovat i vědomě – je to naše přirozenost. Kolik z nás občas děkuje svým Andělům, a kolik z nás občas pocítí jejich lásku jako odpověď? Nejen s anděly, ale i s jinými bytostmi plnými lásky lze komunikovat.
Ze všech komunikačních prostředků jsou otázky zdaleka tím nejožehavějším. Před dotěrnými dotazy nezřídka utíká i člověk, který nemá co skrývat. Proč?
Vynecháme teď otázky, které směřují k tomu, abychom se dozvěděli, co opravdu vědět potřebujeme. Tady není zbytí, my se musíme ptát, protože musíme vědět. Drtivá většina otázek, které běžně vznášíme, však nemá za účel naše vlastní poznání, ale má nám poskytnout informace o někom, nad kým chceme mít navrch, nebo na něj aspoň chceme být připraveni. Vyptáváme se na cizí lidi, kteří mají vlastní život, jako by na tom závisel život náš. Běžně se zajímáme věcmi, které náš život neobohacují, ale brzdí. Co je komu po tom, s kým chodí sousedova dcera nebo váš syn? Chce snad někdo někoho kontrolovat?
Většinou používáme otázky jako skrytý prostředek kontroly. Otázka „Jak se máš?“ je pokládána za slušnost. Pche! Je to jen kontrolní dotaz, kterým chceme zjistit, jestli se náhodou nemá někdo lépe než my. Kdyby ano, ptáme se dál. Zazní „Jak to?“ v té či oné podobě. Strašný humus.
Otázky jsou nejčastějším skrytým prostředkem kontroly. Kdo se ptá, kontroluje rozhovor. Dotazovaný většinou nemá možnost říct to, co chce, protože je otázkami nucen říkat to, co chce slyšet tazatel. Tazatel je také jedno z hlavních ovládacích dramat, a např. klaustrofobii nacházíme hodně u lidí, kteří byli rodiči-tazateli často zaháněni otázkami do kouta. Dobře mířenou otázkou můžeme způsobit větší škodu, než sebebrutálnější rákoskou.
Proto s otázkami opatrně. Radši se napřed tisíckrát ptejte sebe, jestli opravdu potřebujete vědět to, na co se zrovna chcete zeptat, dřív, než na někoho vznesete dotaz. Může se stát, že narazíte na poučeného člověka, který se automaticky zeptá, proč to chcete vědět. A pokud se neptáte z čistého zájmu a z ryzí potřeby vědění, neobhájíte se. To nebývá příjemné.
Jsou otázky, které potřebujete vyřešit teď, jiné později, některé vůbec. Co s tím? Jednoduchý rozlišovací klíč ukáži na příkladu. Tak třeba nás zajímá, co dělá partner. OK, ale napřed se ptáme sebe: „Proč to chci vědět?“ Aha, chtěli jsme ho kontrolovat. Proč? Zvyk. Zvyk? Chci snad prožívat kontrolu? A to ještě jen ze zvyku? To snad ne, tenhle zvyk je hloupý, TO UŽ DĚLAT NEBUDU! Vyřešeno, odpověď na otázku „Proč to chci vědět“ evokuje zároveň rozhodnutí, že tudy už ne. Jinak pravdivá odpověď na původní otázku zní: „Partner právě teď dělá cokoliv, co uzná za vhodné, protože je svobodná bytost“.
A pak že to nejde..
Pak nás zajímá, proč lidé válčí v Iráku, a že se nás to dotýká. V takovém případě na „Proč to chci vědět“ je odpověď „Protože někomu záleží na tom, abych se nezabýval(a) sebou, ale něčím, s čím teď nemohu nic dělat, a co mne spolehlivě uvede do stavu bezmoci a ovladatelnosti“.
Ale my už „víme“, a i ve stavu bezmoci se ptáme: „Co pro to mohu udělat?“. A to už také víme. My můžeme vždycky popracovat na vývoji svého vlastního světa, ve kterém žádné násilí nebude a udělat ze Země zase o kousek šťastnější místo.
Jinak ano, jsou lidé, kteří ve své realitě s válkami počítají a je to v pořádku. Každý z nich si vybral a každý z nich má kdykoliv možnost svou volbu změnit. Není náš úkol posuzovat, kdo si co vybral.
Porozumění účelu otázek nám velmi zjednoduší život. Přemýšlejte (spíš meditujte) nad následujícími třemi tématy:
* Účelem otázky je něco se dozvědět – a co já opravdu chci vědět?
* Dobře položená otázka se zodpoví sama.
* Ptejte se na věci, které chcete napříště prožívat, budete šťastní.
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info