I. díl aneb základní duchovní pravdy v nejjednodušších formulacích.
V kapitole Kdo jsme? jsme určili to, co máme všichni společné, v této kapitole si řekneme něco o tom, jak jsme přes stejný původ a společné určení všichni jedineční, a jak takové jedinečnosti vznikají, a v kapitole Osobní rozvoj se budeme zabývat tím, co se s tím dá dělat.
Duplikace je něco jako výroba kopií. Děláme to všichni, automaticky a naprosto dokonale. Jsme v tom vážně dobří, dokonalí. Umíme udělat to, co jsme jednou viděli. Jako opice se opičíme..
S duplikováním začínáme v prenatálu. Celé dětství neděláme nic jiného. Když dospějeme, najdeme si nějaký vzor, abychom měli co duplikovat. Tak nás to baví. To má samozřejmě výhody a nevýhody. Jedna z výhod a nevýhod je, že dokážeme zduplikovat celého člověka během jedné sekundy, když nás zaujme.
Jak to? No my nepoužíváme jenom fyzické smysly. Používáme desítky smyslů, všechny které máme k dispozici. Že o nich nevíme, je jiná věc. Když o něčem nevíme, neznamená to, že to nefunguje. Pouze to nemůžeme používat vědomě. Nevíte náhodou někdo, proč si tolik lidí připadá jako bezmocná hříčka osudu?
Chcete vědět, jak být úspěšní? Duplikujte úspěšné lidi.. :-)
Jak tyhle věci fungují si ukážeme na příkladech jednotlivých druhů duplikace. Tím prvním je naše výchova.
Většina rodičů nás vychovává s těmi nejlepšími úmysly a podle toho, jak sami nejlépe vědí a umí, a neví, že úplně špatně. To se bohužel nevylučuje.
Za prvé se dítě učí mnohem rychleji, než by kdokoli předpokládal, a navíc komplexně, což neví snad nikdo. Totiž, děti jsou přirozeně telepatické. To až zákazy, příkazy a celkově pře-svědčení jejich vnitřní pravdy pravidly naší společnosti postupně vyřazuje z provozu telepatii a další schopnosti. Jako když máte krásný obraz, a někdo vám na něj tlustou fixou načárá obraz jiný. Za chvíli na ten původní skoro Zapomenete.
Řekněme, že otci je zima, nechce se mu vstávat od televize a zavírat okno, tak řekne manželce: „Není ti zima?“ Manželka tomu rozumí, je na to zvyklá (kdopak ji vychovával?), jde, a zavře okno. Co na to dítě? Co se v něm stalo? Vidí otce, jeho myšlenky, jak říká něco úplně jiného, než myslí. Vidí matku, kterak něco slyší, nějak si to překládá, a udělá to, na co otec původně myslel. Tohle všechno to dítě zduplikuje, během jediné sekundy, se vším všudy. Tohle dítě za dvacet let potká partnera, který má jinou výchovu, a bude se strašně divit, že „Není ti zima?“ nefunguje, a bude říkat: „Mám špatného partnera, vůbec si nerozumíme“.
Dítě se tedy naučilo říkat věci jinak, než je myslí, házet své problémy na druhé, nechat je svůj problém vyřešit, naučilo se používat za tímto účelem manipulaci, protože co jiného to bylo, a zároveň na manipulaci reagovat neboli domýšlet si, co dotyčný říct chtěl. První bloky jsou na svých místech.
V prenatálu (v těle matky) se připravujeme na to, co nás na Zemi čeká. Učíme se první obranné mechanismy, přejímáme první vzorce myšlení, mluvení a chování. Přejímáme první strachy, přejímáme první pocity. Atd.
Strach o život a zdraví má většinou kořen právě v prenatálu. Je to matčin pocit strachu, jestli bude její dítě živé a zdravé. Jestli bude v pořádku. Tam se také utváří vztah k matce podle jejího vztahu k sobě samé, vztah k otci – duplikace matčina vztahu k muži, co když se ho matka třeba bojí? No tak holt dítě bude velmi těžko hledat a nebo třeba vůbec nikdy nenajde láskyplný vztah k otci.
Co asi postihne děti, jejichž matka si není jistá, jestli je vůbec chce? A co když je nechce? Takové děti mohou do konce života hledat své potvrzení jinde, a kdyby jen to. Co děti, kterých se vlastní matka bojí? Víme, že kde je strach, nemůže vzniknout Láska. Co s tím? Vám se snad líbí svět bez lásky, svět založený na vydírání, hladu nejistotě a strachu? Když mluvím o lásce, nemyslím tím lásku opičí, láska, kterou mám na mysli, vzniká tam, kde je pravda. Kde je pravda, nemůže vzniknout strach, strach je nepřítomnost Lásky a Láska = Pravda. Kolik je matek, které jsou samy k sobě pravdivé a láskyplné? Co od nich to dítě může přejmout?
Vidíme sami, že až tak jednoduché to také není. A co teprve, když připočteme fakt, že zdrcující většina matek chce mít děti, a vůbec neví proč, podřídí tomu život svůj i partnerův, aniž uváží, jaký svět nachystaly svým potomkům, které čeká za pár let kritický nedostatek kyslíku a volného místa na poničené Zemi..
Na svět nás přivedly v 99 procentech bytosti, které slepě zduplikovaly své rodiče, to jest generaci, která svou zaslepeností, bezhlavostí a jinými pěknými vlastnostmi (jako je např. plánované přelidňování pod rouškou rodičovství) přivedla naši civilizaci na pokraj šílenství a zkázy. Mezi 99% počítám i ty, kteří se nechtěli chovat jako svoje rodiče, a když to pak přišlo, nemohli si pomoct.
Spousta z vás mi bude tvrdit, že měli krásné dětství. Tvrďte. Až se dostanete do regrese, nebudete chápat. Já ovšem vím, že rodiče pro nás dělají to nejlepší, co umí, dávají nám to nejlepší, čeho jsou schopni atd. Já je také neodsuzuji. Ale mám potřebu to popsat tak pravdivě, jak zatím umím. Protože s tím se pak dá pracovat.
V dětství naprostá většina z nás zkopírovala neúctu k Zemi, k životu, k ostatním. Naučili jsme se žít podle toho, co řeknou ostatní, hlavně rodiče, protože jelikož oni si nás udělali, tak jsme tu přece pro ně, naučili jsme se být totálně závislí na okolí, protože nás nikdo nenaučil základní pravdu, a to tu, že každý člověk má svůj svět, ten je výsledkem jeho myšlení, a jako takový ho každý z nás může měnit dle libosti.
Proč nás to nenaučili? No protože bychom byli neovladatelní, nikdo by s námi nemohl manipulovat. Veškeré společnosti by se okamžitě rozpadly – no který svobodně uvažující člověk potřebuje ke svému životu nějaký stát? Takže rodiče nás mají za úkol vychovat (= zlomit, nebo aspoň ohnout), zneužít naší důvěry a připravit nás o svobodu, abychom dobrovolně podporovali společnost, a to vše za pár peněz a nějakou tu úlevu. Na tohle mají rodiče čas celé naše dětství. Pak nastoupí školní povinnost = povinné vymývání všeho lidského, co v nás ještě zbylo.
Totiž, běžní rodiče neřeknou „Přivedli jsme na svět nového Člověka, umožnili jsme další části nás samotných přijít a poznat tento svět a získat tu zkušenosti, které potřebuje“. Většinou slyšíte něco jako „Pořídili jsme si děťátko“. Co vám to říká? V tom okamžiku jste se dozvěděli, že sousedi si pořídili novou „Hračku pro celou rodinu“, vás zajímá, kde na to jako vezmou peníze, když ještě nedostavěli barák, a teprve po čase se náhodně dozvíte, že „když ona babička z matčiny strany tak chtěla mít vnoučátka..“! Je to tak, lidé „si“ pořizují dítě většinou proto, že si neumí jinak naplnit život, a tedy nároky, které by měli mít na sebe, kladou na děti. Zapomínají, že děti jejich nároky plnit nemohou, a to hned ze dvou důvodů:
Ženy vůbec po narození dítěte mají tendence rozmazlovat dítě a vychovávat manžela, tedy konat věci právě naopak. Co to dělá s dítětem, to je asi jasné, co se děje s mužem si povíme jinde. Tady už jen poznamenám, že mnoho z nás je tu jen proto, že něčí matka si tolik přála „mít“ vnoučátko. Žena zavřená doma s dětmi je jedním z největších zločinů patriarchátu. Uvědomte si, že nás všechny po staletí vychovávaly ženy, ženy, které se většinou nedostaly dál než do nejbližšího městečka.
Školní povinnost = povinné vymývání všeho lidského, co v nás ještě zbylo. Já nevím. Možná je to přehnané, na druhou stranu, dívaje se do života, kolik vynikajících odborníků běhá po světě a nemůže sehnat práci, protože jim chybí papír – tedy jim ne, ale jejich možným nadřízeným. Proč by tedy mělo být nutné, aby člověk podstupoval deset let trvající utrpení v ústavech, ve kterých postupují jen ti, kdo se podřídí a naučí se přijímat autority. Proč jsou ve školách ceněni víc ti, kdo se podřídí než ti, kdo umí? Podle mě je to čistě proto, aby se lidé nedostali do praktického života dříve, než je systém bezpečně odnaučí myslet samostatně a svobodně. Až lidé přijmou intence, ve kterých je jim se pohybovat, pak jsou teprve vedeni myslet samostatně, pod dozorem, a v rozmezí oněch intencí. Totiž lidé. Pokud rodičovská a školní výchova splní svůj účel, absolvent je způsobilý zapadnout mezi ostatní, kteří pracují na systém, a to je neaktivní, poslušný a produktivní lidský dobytek, neschopný vést život nezávislý na společnosti, která jej koupila.
Nástup do práce a následné doživotí v koloběhu práce, televize, postel, to je zdroj příjmů společnosti, je to ten důvod, proč společnost investovala to nejnutnější do naší adaptace, výsledkem je člověk-stroj odevzdaně dělající, co mu kdo řekne, dokud neumře. Chytře vymyšlené, zvedá se mi žaludek při pomyšlení, že tohle možná vymysleli lidé..
Stát bychom definovali jako druh podniku. Pomineme to, že stát jsou lidé, pomineme teď to, že si kdokoliv dovolí říct o sebemenším kousku Země „to je moje“, že dokáže hájit své tvrzení tím, že pošle lidské bytosti zabíjet jiné bytosti jen proto, že dělají to samé jako on a říkají „to je moje“, že v zájmu čehokoliv, čemu zrovna holduje, dokáže zotročit jiné bytosti. Nemám nejmenší omluvu pro tyto věci, stejně jako nemám omluvu pro to, že je někdo schopen někoho takového poslouchat.
Stát jako takový má smysl a účel – má zajistit rovné podmínky a stejnou příležitost pro všechny. Všichni víme, že to jsou přesně věci, které stát nedělá. Naopak. Zdá se, že čím lepší podmínky pro pár jedinců, tím lépe to funguje. Proč?
Stát jsou lidé. Lidé mají strach. Celé dětství a dospívání má nad námi někdo vrch, pořád je někde někdo, koho musíme poslouchat, to není příjemné, a lidé se to všeobecně snaží vyřešit tím, že se propracují na pozici, kde oni jsou těmi, kdo ovládá ostatní. Ostatní jsou zdroj jejich jistoty – když udeří blesk, má se kam svézt. Pozor! Je to léčka! Takto se chovají lidé chycení do pasti, zpracovaní, ovládnutí, zlomení systémem výchovy. Nedělají nic jiného, než že zase podporují systém ovládání a manipulace, systém založený na strachu. Proto to tak funguje lépe. V tomto systému není místo pro Lásku, Sou-cítění, pro Radost a Pravdu. Pro ŽIVOT! Proč?
A teď: *Co když existují bytosti, které nemají nutně fyzické tělo a cítění, zato mají rozsáhlé vědění, jejichž potravou je Strach? A umíme si představit, že nám jistým druhem dezinformací někdo zablokoval 95% schopností mozku? Že tu živoříme ve strachu jen proto, aby někdo měl co do „úst“?*
Matriarchát a patriarchát jsou systémy, z nichž první téměř nepřežil a druhý se hroutí. Oboje máme v genech, po tisíciletí duplikované, a je dobré o tom něco vědět.
Matriarchát je systém organizace společnosti, kdy řízení je pevně v rukou žen. Má to své výhody. Ctí se krev. Ctí se intuice, empatie a všechny složky nevědomí, spojení se Zemí, a mateřství, schopnost vytvořit nový život, je stavěno nade vše. Ctí se Bohyně, tedy Duše, která obsahuje vše a všemu dává život. Tady je jasné všechno, proč ale krev? Krev obecně je nositelkou života a životodárné energie. Menstruační krev je ještě daleko mocnější a posvátnější záležitost. Menstruační krev život nejen nosí, ale tvoří. Menstruační krvácení je akt spojující ženu těsně s Bohyní. A každá žena to na určitém místě své bytosti cítí dodneška. Jako největší zážitek pro ženu se popisuje akt krvácení do Země. Rosty se dají pro rychlejší růst zalévat menstruační krví. Atd. Toto zůstává výsostnou možností žen, ovšem protože jsme z Bohyně všichni, a i muži mají krev, existuje způsob, jak tento zážitek může žena s mužem sdílet.
Byl-li to tak mocný a dobrý systém, proč nepřežil? Ženy v pozdějším stadiu matriarchátu zpychly nad vlastními možnostmi, sílou, mocí atd. Začaly znevažovat muže, které postupně degradovaly na úroveň chovných plemenných zvířat. Oplodnění se stalo rituálem, muž, kterého si žena k oplodnění vybrala, byl po koitu, nezřídka ještě v ženě rituálně obětován, nebo neméně rituálně kastrován. Toto si pamatují (v genech) všechny bytosti na této planetě, vidím tu souvislost mezi výskytem samostatných žen a častými problémy s erekcí – co takové ženy mužům asi připomínají?
Ženy si přestaly vážit života, a spojení s Bohyní ztratily, v souladu se zákonem akce a reakce, a matriarchát byl nahrazen zřízením, které jej, jak víme dnes, v zrůdnosti dalece předčilo. Dnes ženy obecně provozují systém „nepodřídit se za žádnou cenu“, získávají větší a větší práva, tak snad nebude trvat dlouho, kdy nastolíme rovnoprávnost.
Patriarchát je vynález, trvající jakýmsi způsobem dodnes, který logicky následoval po rozpadu matriarchátu – jako by muži přišli za ženami a řekli: „dejte nám příležitost řídit svět rozumem, logikou, bez emocí a tak dále“, a ženy jakoby se opravdu stáhly se svou moudrostí a sílou, aby muži dostali svou příležitost. Je možné, že to opravdu nějakou dobu fungovalo, dnes víme, že logika nadřazená emocím nefunguje, tedy určitě ne nadlouho.
Muži se prožitá příkoří ještě doteď snaží ženám oplácet a držet je pod kontrolou. Nepředstavitelné utrpení kastrací při vědomí, stejně jako rituální vraždění měli muži spojeno s Bohyní. Bohyně byla proto nahrazena Bohem, a její uctívání bylo vymýceno. Tak byl mužský princip nadřazen oficiálněji a muži se necítili tak bezmocně. Žena byla postupně označena za dílo ďábla. Ženský prvek byl vynechán dokonce i ze Svaté trojice – Otec udělal svého Syna Duchovi Svatému..
Zásadní problém měli muži s menstruační krví. Báli se jí. Menstruační krev byla proto prohlášena za nečistou, pocházející od zlých sil, menstruace samotná za akt spojení s ďáblem a styk s menstruující ženou nejen za znečištění muže, ale za smrtelný hřích, srovnatelný s věčným prokletím.
Tento verdikt zazněl na Cařihradském koncilu 300 let po Kristu, kde kněží, většinou homosexuálové, ustanovovali, jaké učení do Bible patřit bude a jaké ne. Tito pánové odsoudili ženy k téměř dvoutisícileté porobě, a pomocí symboliky hříchu a systému kázání-zpovědí kontrolovali její dodržování u veškeré populace. Byli tak důkladní, že ještě dnes se mnoho žen své krve štítí nebo bojí, menstruaci dostávají zároveň s křečemi, bolestmi a nechutenstvím.
V patriarchátu se ctí zlý, mstivý a nepředstavitelně krutý Bůh, jehož může uspokojit pouze poslušnost, slepá a bez výhrad. Lidé nakonec rezignovali i na to, že se tomu všemu říká Boží Láska a Milosrdenství.
Jestliže v křesťanských zemích k prosazení poslušnosti „stačilo“ několik set tisíc umučených a popravených lidí, v islámských zemích sáhli po tvrdších opatřeních. Využili toho, že žena už byla obecně považována za nečistou a vyhlásili, že nečisté ženy se nesmí žádný muž dotknout, protože by se propadl do pekla. Ženu, aby se mohla vdát a mít děti je nutné „očistit“, a to uříznutím pohlaví, nebo aspoň jeho části. Vdavky a rození dětí je jinak jediným důvodem, proč tu ženy jsou, a proto budou automaticky obřezávány všechny. Tím ovšem nezískají jakákoliv práva.
Zavedením ženské obřízky byla poslušnost zajištěna na téměř patnáct set let. Poslušnost v patriarchátu funguje jednosměrně: Bůh > nejvyšší kněz > nižší kněží > muži > děti a ženy. V křesťanských zemích si ženy postupně vydobyly o něco lepší postavení, a i světská moc odsunula církev hodně do pozadí, nicméně princip ovládání zůstává stejný.
V islámských zemích jde tento princip stále až nadoraz. Jakákoli neposlušnost je velmi tvrdě trestána – a obzvlášť ta, které se dopustí žena vůči muži. Ještě dnes v některých zemích může muž ženu beztrestně zabít jen proto, že chce, někde je k tomu potřeba důvod, aspoň pomluva. Pak soudce, pokud se soud vůbec koná, přimhouří oko, a nechá vraha jít. O bití nemá cenu se zmiňovat, pokud se pán rozhodne, nic mu v tom nebrání.
Patriarchát se dnes postupně hroutí, znevažování života však nepřestává. Zločiny proti lidskosti jsou nadále na denním pořádku, absurdní zákony dovolují jednostranné zneužívání celé populace, kterou lze za tímto účelem beztrestně zmanipulovat, jak nám dnes a denně dokazuje každá minuta jakéhokoliv vysílání, stejně jako každé písmeno novin..
Co vy? Chcete v tom ještě pokračovat?
Matriarchát špatně, patriarchát špatně, co tedy? Zdá se, že klíč je v jednotě. Ta jako náš původ je totiž bezproblémová.
Jednota předpokládá jednotnou, tedy rovnocennou účast všech složek. Jednota, bráno podle významu toho slova, nezná nadřazenost. Vzniká otázka – potřebujeme skutečně nějakou nadvládu? Protože kdybychom se bez ní dokázali obejít..
Syntéza znamená, že ženy integrují mužský princip, mužskou stránku osobnosti jako svou platnou součást, muži integrují ženskou stránku osobnosti jako svou součást, a na základě porozumění sobě mohou lidé poprvé v historii rozumět i komukoliv jinému bez ohledu na pohlaví dotyčného. Nepsal bych to, kdyby tento proces už nezačal, a nebyly k dispozici první výsledky – první vztahy bez války mezi pohlavími.
V.I.Lenin, když se po VŘSR dostal k moci, provedl experiment. Vybral několik vesniček u Leningradského jezera, a dal místním možnost žít podle pravidel Marxe a Engelse. Lidi dostali svobodu. Okamžitě se rozpadly rodiny, lidi žili v komunitě, svobodně a spokojeně. Přestali být ovladatelní. Všichni dělali všechno, co bylo potřeba, aby byli všichni spokojení. Svobodný člověk evidentně žádnou vládu nepotřebuje.
Lenin tehdy zjistil, že se mu v případě takových lidí rozpadá vláda pod rukama, a že pokud se to rozšíří, rozpadne se mu stát. Všechny zúčastněné vesnice nechal srovnat se zemí, všechny lidi vyvraždit. Následně vyhlásil, že na komunismus lidé ještě nejsou zralí, vymyslel diktaturu proletariátu, nazval ji socialismem, použil veškerou dostupnou propagandu a nasliboval lidem, že socialismus je ke kýženému dostatku – komunismu dovede.
Na základě tohoto utajovaného experimentu vznikla poučka, která definuje rodinu jako základ státu – to jest jako nejmenší ovladatelnou lidskou jednotku. Jednotlivci, obzvlášť ti, co umí samostatně myslet, totiž ovladatelní nejsou..
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info