I. díl aneb základní duchovní pravdy v nejjednodušších formulacích.
Dnes, v informačním věku, by se mohlo zdát, že by nemělo být k tomuto tématu mnoho co říct. Opak je však pravdou. To, co žijeme, je zcela závislé na tom, jaké jsme dostali informace, a to bez ohledu na jejich nesouvislost či absurditu. Koneckonců, posuďte sami:
Jsou země, kde lidé věří, že Bůh je milosrdný, a proto je nutné nevěřící buď konvertovat, nebo vyvraždit. Abyste však byli nazváni nevěřícími, nemusíte věřit v něco jiného, stačí vašeho boha jinak nazvat. Ti lidé ovšem věří, že žijí v lásce, a že všechno, co dělají, vede k míru.
Jsou země, kde lidé věří, že žena je nečistá, a že jediný způsob, jak ji očistit je uříznout jí pohlaví, nebo aspoň jeho část. Ti lidé samozřejmě také žijí v lásce a vytváří mír.
Hitler by s vámi vyběhl, kdybyste mu řekli, že to, co dělá, nemá s láskou nic společného. Právě tak Alexandr Veliký, Nero, Lenin, Stalin.. Čemu ti lidé říkali láska?
A čemu vy říkáte láska?
Ještě jinak. Možná právě váš soused vede partičku skinheadů a je zodpovědný za smrt několika lidí. Možná právě vaše sousedka vytvořila humanitární středisko a zachránila někomu život.
Jsou to stejní lidé jako vy. Mají úplně jiné světy, než máte vy. Mají v těch světech jiné hodnoty, mají jiná pojetí lásky a dobra. Mají jiné životy.
Dostali jiné informace.
Po nahlédnutí do wikipedie jsem přišel k názoru, že pokud chceme definovat informaci, budeme muset napřed stručně definovat vědění.
Zatímco princip školství vychází z toho, že nevíme vůbec nic, a že škola je to zařízení, kde se do nás, prázdných nádob, to vědění (informace) naleje, já tvrdím, že vědění je něco, co všichni máme, a informace je jen to, co v nás to vědění probudí (= aktivuje). Proto budu v následující argumentaci rozlišovat vědění přirozené a školské.
Přirozené vědění bychom mohli přirovnat ke knihovně o mnoha odděleních, kterou máme každý v sobě a ke které nám chybí prozatím většina klíčů. Klíč znamená informaci, která nějakou část knihovny odemkne – každý už asi zažil ono příslovečné „cvaknutí“, „rozsvícení v bedně“ atd. Mě na tom nejvíc baví to zpětné uvědomění, že jsem „to“ vlastně vždycky věděl. Ke klíčům se ještě dostaneme.
Teď už je asi jasné, že školství není a priori zařízení na probouzení přirozeného vědění. Naopak, vzhledem k tomu, kolik přirozeného vědění v nás škola probudí, zdá se, že se jedná spíš o instituci k potlačování přirozeného vědění.
No, schválně, kolikrát se ve vás díky škole otevře celá oblast „zapomenutého“ vědění? Je to tak jedno procento z celkového objemu, že? To znamená, že 99 % toho, co se ve školách dovíme, není vědění přirozené, ale umělé. Za celý život z toho všeho průměrný člověk použije cca deset procent. Proč se to tedy učíme, že?
Otázka je na místě. Zvlášť, když víme, že určité informace, určitým způsobem podané v nás něco určitého probudí – to je přeci zneužitelné. A co když navíc víme, že umělé vědění, zvlášť ve větším množství, má tendenci ubíjet to přirozené?
Co myslíte, jak je to? Co v nás probudili, a co naopak ubili?
Všichni žijeme ve společnosti, která funguje na základě moci. To by sotva bylo možné, kdybychom měli všichni stejné informace. Zdá se, že jistá složka lidí, která zvláštní shodou okolností vládne, má informace jiné, než všichni ostatní. Kdokoliv přijde do parlamentu i s těmi nejlepšími úmysly, během chvilky na své úmysly rezignuje. Jak to? Já si to vykládám tím, že se takový člověk dostal k jiným informacím, než jaké měl předtím.
To by ukazovalo, že v zájmu zachování moci nám tito lidé informace filtrují. Mají k tomu mocné nástroje, média. Spousta lidí si na vlastní kůži ozkoušela sílu, kterou disponují média, když se vypravila do supermarketu s názvem Český sen. A to byla nejnevinnější legrácka pár studentů. Jak silnou zbraní pak musí být média v rukou zkušeného politika, nebo ještě lépe v rukou najatého psychologa! Někdy ovšem filtrování nestačí, někdy je něco potřeba přidat. Tady to už je vyloženě na médiích, aby se lidem třeba připomněla souvislost, která nikdy neexistovala. Další věcí je informování o skandálu, který se nestal. To by nevadilo, pokud to jenom zvýší prodej novin nebo sledovanost pořadu, vadit to začíná, když se tím čistě maskují jiné, mnohem hůře obhajitelné skutečnosti. Tolik k oficiálnímu přísunu informací.
Co my můžeme dělat, je najít si (vzpomenout) jiné zdroje. To není tak těžké, a zdaleka při tom nebudeme cítit takovou beznaděj jako při sledování třeba zpráv – denního přehledu katastrof. Máme k dispozici geniální signalizační zařízení (čakry) na rozeznání lži od pravdy, máme víru, že sami v sobě víme vše, co ke svému životu potřebujeme, tady si k tomu řekneme, jak všelijak je získávat, rozklíčovávat, zpracovávat, a hlavně jak zjišťovat, co skutečně potřebujeme vědět..
Informací kolem nás je nepřeberné množství a kdokoliv chce cokoliv vědět, vždycky odpověď objeví. Je tu i pravda, není to o tom, že bychom byli úplně odříznuti od informací, které nás (každého zvlášť) mohou osvobodit. Je tu i množství jedinců, kteří ví, a neví toho zrovna málo. Problémy začínají tam, kde se člověk začíná chovat podle toho, co ví. Nevytvořili jsme společnost, která by něco takového chtěla podpořit.
Člověk, který zkusí v této společnost veřejně žít podle své pravdy, zákonitě narazí. To pravděpodobně povede k vytváření komunit, žijících nezávisle na státním zřízení podle principů soužití, které budou fungovat pro všechny členy. Fungování se vytříbí velmi rychle na základě zkušeností, tedy prožitků. Nikdo nemá potřebu opakovat něco, co vedlo k hádce nebo násilí, každý člověk touží žít v míru, a každý, kdo je ochoten se zabývat sám sebou a dělat něco pro svůj život v míru je v takové komunitě vítán. Neplést se sektou! Zásada je ta, že člověk, který zahodí svůj život a nahradí si ho jinými lidmi, jiným životem podle slov někoho jiného, než je sám, vytváří sektu.
Klíčem k získání informace je zájem. Zájem vás vede k lidem, kteří mají podobný zájem, a k věcem, knihám, novinám nebo třeba k pořadům, které informace týkající se vašeho zájmu obsahují nebo vás k nim navedou. Předpokládá se, že nejste slepí a hluší ke znamením, že se pozorně díváte kolem sebe, že nevrátíte knížku, která vám spadla z police na místo ale přečtete si ji, nebo ji aspoň otevřete a přečtete si slovo nebo větu, které vám zapadnou do neúplných myšlenek a doplní je, nebo zaslechnete slovní obrat od kolemjdoucí osoby, který ve vás udělá totéž.
To je řeč Boha, tedy každého z nás. Mluví pořád. Kdo ho poslouchá?
Podmínky získávání informací hodně souvisí s bytostmi, které způsobily pád člověka. O těchto bytostech se lze dočíst v literatuře patřičného stáří – Kalevala, Védy, ba i ledacos ve Starém zákoně dostává najednou smysl.
Jedná se o bytosti, které jsou závislé na našich emocích, konkrétně na strachu jako na své potravě, a které přirozeně nebudou chtít, abychom se dozvídali něco, co nás může osvobodit, a udělají všechno, co dokáží, aby zůstaly věci při starém. Jsou to bytosti s obrovským věděním a umem, co se týká genetické manipulace.
Ony to byly, kdo geneticky přestavěl člověka na bytost oplývající dvěma (funkčními) šroubovicemi DNA (dispozice přežití a rozmnožování) a vyznačující se kromě slepé poslušnosti schopností produkovat než nejhrubší emoce typu Strach. Strach je to, co tyto bytosti potřebují k životu. Ony jsou odpovědné za vznik válek, hladu a prakticky všech událostí produkujících lidský strach. Od vynálezu filmu to mají o hodně jednodušší, není třeba složitě vyvolávat rozsáhlé konflikty, aby půlka planety myslela jedním způsobem, stačí natočit film.
Podmínky, za kterých nám je získávat informace, se ovšem drasticky mění. Velký boom nastal kolem roku 2000 s přesunem nebeského poledníku ze znamení Ryb do znamení Vodnáře. Celá naše sluneční soustava se astrologicky dostala do úplně jiného vyzařování, po temném období Rybího nevědomí tu je věk, který máločemu přeje tolik, jako právě informacím a komunikaci.
Dá se říct, že tu máme jiné prostředí, byť ne každý si toho všiml, a hodně lidí má problémy žít tak, jak byli zvyklí. Spousta toho přestává postupně fungovat, ledacos už skoro nejde. Jak se to pozná? Bylo řečeno, že nově příchozí záření budou velmi špatně snášet lidé uzavření v intencích materiálního myšlení minulého století. Jinak řečeno, lidé s nepružným, nepřizpůsobivým myšlením začínají blbnout, asi jako kapr, kterého rybářská loď dovlekla k moři, a už si párkrát lokl slané vody.
Člověk se bude muset otevřít změnám a přezkoumávání svého světa (tedy myšlení) a nitra, aby nedopadl jako ten kapr, až se dostane pár set metrů do moře.
Klíč je druh informace, která v nás něco odemkne. Je to naprosto fantastická záležitost. Řekněme, že si čtete knížku, narazíte v ní na nějaký slovní obrat, a vy, jak zahlédnete ten slovní obrat, něco se vám stane v hlavě a vy s ohromeným údivem zjistíte, že máte v hlavě další kapitolu, knihu nebo celou knihovnu, nezřídka i celý nový svět. Když se vám tohle stane poprvé, bude vás pravděpodobně udivovat pocit, že tu knihovnu nejen důvěrně znáte, ale že jste si stoprocentně jistí, že tam byla odjakživa.
Klíčů je mnoho druhů, jsou všude, málokomu se stane, že by v životě na žádný nenarazil. Ať jsou to geometrické tvary, tóny, pár písmenek nebo náhodně zaslechnutá věta, šumění větru nebo třeba zvuk vody, buďte si ve svém životě vědomi existence klíčů, budete je snáze nalézat. Existují knihy, které obsahují hromady klíčů, obecných (pro hodně lidí) a i pro jednotlivce. Souvisí to s globálním plánem na záchranu planety Země, ke které jsou lidé potřeba, tedy ti probuzení.
Zcela zvláštní formou jsou klíče lidské. Všichni jsme jedineční a neexistuje na světě jediný člověk, od kterého (za určitých okolností) nemáme co se naučit. Každý z nás obsahuje klíče. Každý z nás umí říct v pravou chvíli slovo, o kterém sice neví, proč ho zrovna tohle slovo napadlo, ale které bude mít dalekosáhlý účinek a význam pro někoho druhého. Velká věc je v tomto směru odevzdat se do vedení Ducha, nechat se používat jako prostředníka – člověk zažije zázraky, když si všímá, co ho napadá a říká jen to, co v té hlavě opravdu tlačí, ať už to zrovna dává smysl nebo nedává. Protože pak každé slovo sedne jako prdel na hrnec :-)
Klíče ovšem nemusí přicházet jen z hmotného světa, mnoho jich připutuje, když děláme channeling.
Jako všechno na světě, i knihy mají své pro a proti. Pro je snadná přenositelnost informací, jejich obrovský dosah a tedy dostupnost – číst můžeme téměř všude atd. Proti je také hodně, jak co se týká spolehlivosti obsahu, tak co se týká člověčích tendencí věřit čemukoliv, jen ne sobě, schopností nahradit své vlastní myšlení čímkoliv, jen abychom nemuseli myslet samostatně.
Mezi nevýhody také patří, že nemáme po ruce autora, aby nám vysvětlil, jak myslel tamhleto či onde-to, musíme si domýšlet sami. Tomu se pak říká práce s textem. Čím současnější je autor, tím jednodušší bývá porozumění tomu, co chtěl říci, protože se nikdo nepotřebuje vcítit do autorovy doby, jako tomu pravděpodobně bude, když budeme zkoumat Sokrata, nebo třeba epos o Gilgamešovi, Kalevalu nebo Bibli, jakože autorů Bible bych se skutečně na pár věcí zeptal.
Zjišťování okolností jejího vzniku, když jste vychovaní k tomu jí věřit je příšerným příběhem o zabíjení Pravdy.. Práce s tak starými texty je zdlouhavá a obtížná, je potřeba znát aspoň v hrubých rysech autorův život a okolnosti psaní té které knihy. Vodník Antonína Dvořáka je také „jen“ strhující muzika, do chvíle, kdy si přečtete Vodníka v Erbenově Kytici. Pak teprve porozumíte tomuto prazvláštnímu hudebnímu útvaru. V okultní literatuře se takový příběh může skrývat pod každým slovem, chcete-li porozumět, musíte nad každým slovem koumat. Podobně je to u mystiků, z nichž snad jediný zcela srozumitelný se mi zdá Paul Brunton.
Osobně dávám přednost tomu, otevřít knížku, která mě zrovna zaujme, „náhodně“ ji otevřít, a přečíst si přesně to, co zrovna potřebuji, to jest nechat se důsledně vést svým záměrem s důvěrou, že jsem přesně v pravý čas na pravém místě, věříc v dokonalý synchron své příčinné linie. Božský život. – Tím však neříkám, že nemá smysl prodělat duchovní kúru třeba podle Pracovní knihy Celestinského proroctví.
Je mi záhadou, proč ještě dnes tak neuvěřitelné množství lidí věří Bibli, i když už jsou všeobecně známy okolnosti jejího vzniku – krátce: pamětní svitky se začaly sepisovat poměrně dlouho po Jéžově nanebevzetí, sepisovaly se v průběhu cca tří set let, poté se na Cařihradském koncilu sešly autority vznikající církve, kněží, z devadesáti procent homosexuálové, kteří ze všech svitků vybrali ty, které se jim hodily, co nešlo vynechat, překroutili a založili největší business na světě. Ponechali především krvavou historii Starého Zákona potřebnou ke strachu z Boha, a ponechali pár dojemných bajek, které dokladují neschopnost běžných lidí být v přímém kontaktu s Bohem a na to navazující nutnost existence zástupců Boha na Zemi, tedy kněží.
Musíme uznat, že vymyšleno to bylo naprosto geniálně – což poněkud evokuje spolupráci bytostí nezměrně vyšší inteligence, než měli tehdejší (nejspíš i dnešní) lidé. Lidem se naordinuje šílený strach z Boha, pak se jim oznámí, že s ním samozřejmě nemusí jednat přímo, stejně by to ani nezvládli, a že tu od toho budou lidé, speciálně vyškolení na Boží zástupce. Tímto krokem se lidem uleví, a pak stačí dodat, že to nebude úplně zadarmo. Člověk, kterého zachráníte z takové bryndy jako je kontakt s nepříčetným Bohem, vám dá úplně všechno, co má, a ještě bude rád. Ještě před pár lety se stalo, že zemřela na Příbramsku nějaká babka, a ze závěti bylo dáno, že zánovní Felicie připadne panu faráři na Svaté hoře.
Žádný kněz sem však nemůže doopravdy vpustit Boha. Uvažte přece, že by přišel o práci. Když se v Jeruzalémě doslechli, že je Kristus opět mezi námi (podle jakýchsi proroctví), vybrali pěkné a důstojné místo na nějakém místním hřbitově a vykopali mu hrob. Tím jsou na příchod boží připraveni.
Pak ještě spousta lidí běžně obviňuje Boha z toho, že dopouští krveprolití, zabíjení, nemoci atd. Proč neobviníte radši jeho zástupce, kteří tak odporně naložili se svobodou, kterou opravdový Bůh dal všemu svému Stvoření? Tedy pokud už cítíte potřebu někoho pořád obviňovat – což si umím představit i jiná využití naší svobody.. Vy snad ne?
Informací z našeho nitra je několik druhů. Jednomu říkáme vnitřní hlas. To je to, co v nás neustále něco povídá, prozpěvuje, komentuje, kibicuje atd. S vnitřním hlasem se dá domluvit, že nás bude prostě bavit. Sem patří všechny neprožité emoce, asociace, soukromé komentáře, rady druhým, patnáct různých konců příběhu, který druhý začal vyprávět – prostě všechno, co vám umožní mluvit celý život 24 hodin denně a neříct tím absolutně nic. Snad proto říkáme „vnitřní“ hlas, že je lepší, když zůstává vevnitř. Oni tedy existují lidé, kteří se životem de facto promluví, aniž by něco řekli a utratí všechnu svou energii ve zbytečných slovech, ale to nebude náš případ.
Další druh informace z našeho nitra je k nerozeznání podobný vnitřnímu hlasu, je to to, co nás napadá, protože jsme s tím a tím člověkem, a máme ten a ten společný zájem. Myšlenku, kterou máte vyslovit, rozeznáte tak, že se vrací. Když se vrátí potřetí, už vás v té hlavě bude bolet, dokud ji neřeknete. Jistě, jsou situace, kdy takto mluvit nemůžete, a to je nejčastější příčina bolestí hlavy, kolikrát i velmi silných. Nejlepším lékem na běžné bolení hlavy se tak stává FO držení a vyslovení všeho, co v hlavě tlačí.
Přes naše nitro neustále proudí také informace z podvědomí a je potřeba vnímat se natolik dobře, abyste zachytili první myšlenku, která vás napadne, jakmile padne třeba otázka. To, co vás první napadne, je totiž vaše vlastní odpověď, vaše informace přímo z vašeho podvědomí. Je to vaše pravda, resp. pravda o vás. Všechno, co vás napadá potom jsou výplody logické mysli, která se snaží dokázat, proč právě ta první myšlenka není správná. Nenechte se tím zmást. Ne vždycky vám bude dávat smysl to, co najdete v podvědomí. Ale objevíte tam, když se budete ptát, příčiny všeho svého konání. Ptejte se, dokud vám zbude na co se ptát. Dozví se ten, kdo se ptá.
«« Základy
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info