II. díl aneb naše zdraví z duchovního pohledu i praxe.
Restituce je to, co nás čeká, pokud chceme být zdraví. Restituovaným předmětem bude znárodněné, odosobněné zdraví, toho času nepříjemně závislé na nejnovějších výbrcích chemie.
Zdraví přitom původně není hromada chemie, zdraví je takový stav mysli, kdy jsme si vědomi absolutní moci nad svým tělem. Nemoci, lépe řečeno bezmoci jsou záležitostí psychickou, ne fyzickou.
Stejně jako nikdo na světě nedokáže udělat to, co ho napřed nenapadlo, právě tak se žádná nemoc nemůže projevit rovnou ve fyzickém těle. Nemá prostě jak. Aby se mohla bezmoc projevit v lidském těle, musíme jí k tomu nějakým způsobem vytvořit vhodné podmínky. Začít tak myslet, mluvit, začít se tak chovat.
Tak jsme si nastínili, že všechny nemoci mají svůj původ v naší psychice. To bude pravděpodobně znamenat, že pokud neodstraníme příčinu nemoci z našeho myšlení či podvědomí, nemůže dojít k uzdravení a že se nemoc s velkou pravděpodobností vrátí, dříve či později.
Zdraví je naše přirozenost. Je to přirozený stav člověka. Donedávna dokonce bylo ještě úplně zadarmo. To až dneska, kdy správa našeho zdraví nepatří lékařům, ale pojišťovnám, které rozhodují o tom, který doktor kterého pacienta smí vůbec ošetřit, až teď se dá říct, že zdraví není zadarmo. Ono je, ale moc to tak nevypadá.
Nemoc pak je pouhá nepřítomnost zdraví. Není to náš přirozený stav a nikdy ani nebyl. Možná však to tak někdo vnímá. Takový člověk by se měl zamyslet nad mocí propagandy o bezmoci člověka vůči pouhému pocitu, že na něj něco leze, nebo vůči nejbanálnějším bolestem, a přestat se koukat na reklamy na zázračné kousky chemie.
Tak jako strach je pouhá nepřítomnost lásky, tak jako tma je pouhá nepřítomnost světla, právě tak je i nemoc nepřítomností zdraví. Znáte to i sami. Když máte kolem sebe tmu, neznamená to, že neexistuje světlo, znamená to, že momentálně nesvítí. To je jedno, co. Když vás přepadnou pochybnosti o partnerovi, vloudí se vám do představy strach. Podle toho, jak moc se bojíte, úměrně tomu ve vás ubývá lásky.
Člověk je v takových okamžicích ochoten zapomenout, že si partnera k sobě nepřitáhl strachem, ale láskou. Zapomínáme také na to, že jediný, kdo se může rozhodnout setrvat v lásce a důvěře, jsme my sami, každý z nás. Byli jsme hodně zvyklí mít v životě peklo, což v nás vytváří množství adrenalinu, který je návykový. Možná je tohle jeden z důvodů, proč se až příliš často rozhodujeme pro podezřívání, kontrolu partnera – pro jednání na základě strachu.
Velmi podobné je to se zdravím a nemocemi. Skoro nikdo si v dnešní době neumí představit, že by mohl být celý život zdravý. Žijeme ve společnosti, která na nemoci věří a očekává je automaticky. Dokonce už novorozenci jsou kontrolováni, jestli nejsou nemocní, a již v tomto věku je nám vnucováno, že naše těla nejsou nic moc bez non-stop lékařské péče.
Nedůvěra je projev strachu, a zřídkakdy vede k něčemu pro nás dobrému. Nejspíš nikdy. V této nedůvěře ke svému vlastnímu tělu jsme vedeni tedy už od kolébky, a už od kolébky je nám také vštěpováno, že žádný z nás, pokud není zrovna doktorem, o svém těle nic neví, a i když je mu třeba špatně, je třeba, aby to potvrdil lékař, protože když lékař řekne, že nám nic není, tak jsme si prostě vymýšleli. A tak jsme se postupně lékařům vydali na milost a nemilost.
Je jasné, že žádný lékař tohoto nikdy nezneužije. Zneužití však hrozí z míst, kterým jsou lékaři poplatni, a kde by to nikdo, ale vůbec nikdo nečekal. Příležitost holt dělá zloděje. Co to s námi ale dělají doktoři a lékařská věda?
Doktoři, zdá se, s námi dělají léčení, tedy nám pomáhají snášet následky, dokud se nepřestaneme zabývat nemocí a nezačneme se zabývat zdravím. Ve všem, co dělají, jsou poplatni lékařské vědě, a lékařská věda podléhá byznysu, nebo ho přímo vytváří.
Podobně jako církev a její kněží jsou nezvaným a placeným prostředníkem mezi námi a Bohem, i lékařská věda a její doktoři jsou nezvaným prostředníkem mezi námi a naším zdravím. Podobně jako církev sem nemůže doopravdy vpustit Boha, lékařská věda sem nemůže doopravdy vpustit zdraví, protože by přišli o práci – to dá přece rozum.
Kolik zpráv zavánějících konspirací téměř absurdní se proslechlo o tom, že ani zdaleka není všechno, jak by mělo.. Podle těchto zpráv už např. jen lék na rakovinu muselo objevit x lidí, nezávisle na sobě. Dokud se je podařilo umlčet a výzkum rakoviny někdo financuje, platí, že lék ještě není. Atd. Tak tohle slyším co chvíli a nebaví mě to.
Byznys s léčivy je jasná věc. Prospěšnost hromad chemie je věcí názoru, pro mě je kupříkladu je nulová, ale budiž. Beru. Ale to, že nemocnice nemají peníze ani na platy, ani na nejbanálnější opravy, zatímco budovy pojišťoven září novotou a luxusem, to je hnus, nepředstavitelný a neomluvitelný hnus. Je to vizitka člověka, pána tvorstva.
Lékařství je pro mě stejné jako současné lidstvo. Je plné násilí a nepochopení. Lékařství má své extrémisty, kteří by všechno řezali, má své liberály, kteří vám na všechno nasypou homeopatika. Společné mají lékaři jen jedno: za jejich služby draze zaplatíte, aniž by sami doktoři ty peníze viděli.
Máme šest fází vzniku nemoci.
Klíč je v tom, že tělo se přizpůsobí myšlení. Tento klíč bohužel zcela ignoruje lékařská věda, stejně jako body 1., 2. a 4. Lékařská věda všeobecně ignoruje fakt, že každá událost má svou přesnou příčinu v duchovní sféře.
Západní medicína slovy Deepaka Chopry, kvalifikovaného a uznávaného lékaře: „Vidíte ji jako těžkopádnou. Vidíte ji jako používání neuvěřitelně rafinovaných postupů, aby změnily jen věci viditelné pouhým okem“.
Ale já přece nejsem jenom tělo..!
Představte si gramofon, který stále dokola hraje jednu písničku. Deska už je poškrábaná, praská to a v jednom místě to i chvíli přeskakuje. Systém lékařské vědy je vrhnout se na reproduktor, rozebrat ho, aby ho za pomoci nejmodernějších technologií donutili nehrát praskání a doplnit zvuk uměle. Na přeskakování vám řeknou, že to se spravit nedá.
Když pak za nimi přijdete s alternativou: „Co takhle vyměnit desku?“, lékařští vědci vám odpoví: „My na žádné desky nevěříme, protože se nedají dokázat“, a ještě vás zostudí a se vám vysmějí..
Lékařská věda nepočítá s neviditelnými věcmi, proto je zcela bezmocná, pokud jde o to udržet lidi ve zdraví. To si ostatně nemůže ani dovolit – nejenže by padlo několik dobře zavedených byznysů a miliony lidí by přišly o práci, ale hlavně by několik lidí přišlo o spousty peněz.
Doktoři každopřípadně dělají léčení podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Z duchovního hlediska tu je však jedna potíž: nepružnost. Nepružnost našich lékařů je dána jejich výchovou na odborných školách, jsou vyučováni, že lékař musí za každou cenu zůstat objektivní. Tím jsou donuceni necítit se svým pacientem – jenže každá nemoc je subjektivní..
Jeden z důsledků je tento: každý pacient se snaží zjistit, co a jak, jak na tom opravdu je. Doktoři ovšem ve většině případů nic neřeknou. Nejspíš nesmí. Co zbývá pacientovi? Vycítit. A co myslíte, vycítí, nebo ne? A co myslíte, to co vycítí, má vliv na jeho uzdravení, nebo ne? Vždyť je to tak jednoduché.
Doktoři jsou poplatni lékařské vědě. Lékařská věda je, dalo by se říct, úplně slepá, co se týká přístupu ke zdraví. Ostatně jak může člověk, neustále se šťourající v nemocech dospět ke zdraví? A lékařskou vědu vyrábí vědci, kteří nejsou zamilovaní do zdraví, ale posedlí nemocemi.
Co se léčitelů týče, je to kus od kusu rozdílný přístup. Spousta z nich neví o lidském těle zhola nic, a dokáží pomoct komukoliv – mají dar léčit a spousty zkušeností. Spousta z nich zná dokonale lidské tělo, zná bylinky, jejich kombinace a využití pro léčení. Spousta z nich jsou podvodníci a spousta z nich jsou kombinací všech těchto kategorií.
Dohromady pak všichni léčitelé vytvářejí alternativu, jinou možnost pro všechny, jimž nesedí současná úroveň lékařské vědy, potažmo pomoci. To znamená, že pod alternativní léčbu jsou řazeny všechny léčebné postupy jiné než oficiální. To je ovšem strašlivý zmatek. Na stejnou nemoc vám 99 % doktorů předepíše stejné léky, zatím co u každého z léčitelů se dozvíte něco jiného..
Vtip je v tom, že fungovat bude v devadesáti procentech všechno, jak recepty doktorů, tak pomoc léčitelů. Prolnutí není stoprocentní, někdy selžou doktoři a pomůže léčitel, jindy je to naopak. Ve většině případů však pomohou všichni.. To je, co?
Všechno nás vede k tomu, že je jedno, ke komu půjdeme. Na každou nemoc totiž evidentně zabírá kdeco, a člověk, pokud se uzdravit chce, uzdraví se, ať už ho léčí kdokoliv.
Mimochodem, co slyšíte častěji, „Uzdravili mě“ nebo „Uzdravil jsem se“?
Nezávisle na tom, jak dlouho trvá léčení, je uzdravení dílem jednoho jediného okamžiku. Kdo dělá uzdravení?
Zdá se, že jen ten, kdo může svolit k onemocnění může dát souhlas k uzdravení. Byli jsme vedeni k nedůvěře vůči svému tělu, i když, co je to nedůvěra? Kolik z nás svému tělu uvěří, že je schopno vytvořit nemoc, a ne a ne mu uvěřit schopnost vytvořit zdraví? Proč neumíme dát tělu stejnou důvěru k obojímu, když obojí je jeho funkce?
Vycházejme tedy z toho, co známe lépe, z důvěry ke schopnosti nemoci, která právě vyplodí souhlas s nemocí. Ta potíž je v tom, že většina z nás, když máme pocit, že na nás něco leze, dává souhlas k nemoci, a ne k uzdravení. Tím je dána nemoci zelená, a ta většinou během pár hodin propukne.
Kolikrát nemoc odsouhlasíme ještě dřív, než se má vůbec možnost projevit. To jsou nemoci vznikající na základě naší pevné víry, že to či ono k nemoci bezpodmínečně vede. To je případ třeba žen, které se po koupeli namažou nějakým krémem a uvězní v kůži zbytky vody a přirozenou mastnotu těla a přivodí si tak celulitidu. Jejich dcery si tu celulitidu přivodí i bez krému, pouhou duplikací matky, a pak věří, že být ženou znamená dostat celulitidu. Takové ženy to pak hlásají dál, dokud se toho nechytí doktoři a neudělá se byznys, který to celé potvrdí a především zpeněží.
Já běžně chodím ze sprchy rovnou ven – tedy jen co se obléknu. Dělám to v létě i v zimě. Fénovat vlasy? Ještě bych si je poničil.. Nebojím se to tak dělat, protože vím, že jsem zdravý. Pouze dvakrát za svůj život jsem s tím měl problém, dvakrát, kdy jsem připustil, že by z toho něco mohlo vzniknout.
Když už tedy svolím k problému, resp. všeobecně když mám dojem, že na mě něco leze.. večer se zachumlám do peřiny, a usínám s tím, že ráno budu zdravý. A co myslíte, jsem?
A jediné co dělám je to, že dám souhlas ke zdraví. On je to možná spíš povel než souhlas. Funguje to výborně, dokonale. Vydám povel a tělo poslechne na slovo, vždyť je také proboha moje. Samozřejmě, někdy se ozve v člověku pochybnost. Pak záleží na nás. Pokud chceme být nadále zdraví, stačí si ji nepřipustit. Pokud už ji připustíte, vydejte povel znovu, není nic jednoduššího. Řeknu: „Ále, hloupost, ráno budu zdravý“.
Někdy však cítím, že si tělo žádá odpočinek. Je to dáno mým stylem života, mnohdy dělám non-stop i několik dní v kuse, beze spánku, vyspím se pár hodin a jedu zase dál, je logické, že cca dvakrát třikrát do roka se to prostě projeví. Tělo se přihlásí s dvou až třídenní totální slabostí – a mně to tak vyhovuje, právě proto, že vím, že tělo je naprosto dokonalé. Věřím mu na sto procent, že když mám někde problém, že si řekne.
To však není důvod být nemocný. Já vím, že jsem zdravý.
Zdraví je holá skutečnost. Nemoc je fikce, a většinou je důsledkem toho, že ve svých myšlenkách, ve svém životě nějakou fikci uznáváme. Na uzdravení není nic složitého – stačí objevit a uznat svou Pravdu, fikce zmizí a nemoc s ní.
Každý sám sobě je uzdravitelem, a Pravda je toho nástrojem.
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info