II. díl aneb naše zdraví z duchovního pohledu i praxe.
Naše tělo je výsledkem našich myšlenek. Je uděláno tak, že i sebemenší rozpor v našem myšlení se v něm projeví. Tomu říkáme, že nám tělo dalo vědět. Jeden ze způsobů, jak tělo dává vědět, je bolest, a týká se to všech větších nebo trvalejších rozporů.
Jelikož bolest je pouhé upozornění, mělo by s ním být také tak nakládáno. Máme tu však jednu drobnou potíž. Za dobu, po kterou lidstvo nenaslouchalo svému tělu, což činí mnoho století, jsme mu přestali rozumět, a ve většině případů jsme si normální, logické vysvětlení nahradili nějakým žvástem naší slepé lékařské vědy. Proto zapomeňme na všechno, co nám kdo o bolesti řekl, a naučme se překládat jazyk těla do jazyka, kterému dnes rozumíme – člověk by řekl do srozumitelštiny..
Ničeho se nebojte, nic jednoduššího snad ani neexistuje. Jde o to, že pocítíme-li bolest, vyšetříme si, no když hodně, tak pět minut klidu. Většinou nestojí za to ani zapalovat svíčku, i když je to pak takové symbolicky uctivé vůči pokladu, kterým naše tělo bezpochyby je. Člověk si však třeba v továrně většinou žádnou svíčku zapálit nemůže, a možná i proto to není podmínkou, ale pouhým zpříjemněním.
Podmínkou je však naprosté soustředění na bolest. Já vím, že chlapi jsou vedeni k tomu být tvrďáci a bolestí si nevšímat – já vás také k ničemu nenutím. Právě tak jestli někdo chce trvat na tom, že ho bolí palec, bo se prostě jen netrefil do hřebíku, jeho věc. Pomine však příležitost dozvědět se něco o sobě a možnost podobné situace úplně vyloučit ze svého života. Kdyby však tvrďáčtí pánové netrvali na svém hrdinství a radši koupili kytičku partnerce, nebyl by svět zase o kousek šťastnějším místem? No to já jen tak..
Bolest pro nás obvykle má nějaké poselství. Řekněme, že přijde-li bolest, asi jsme si sami sobě chtěli něco říct. Říct, nebo napsat. Je to jedno, jedná se čistě o slova, která musí opustit vaše nitro, abyste je slyšeli nebo viděli napsané.
Soustřeďte se na bolest, a začněte tu bolest mluvit nebo psát. Musíte ji – tedy její poselství – dostat ze sebe ven. Neposuzujte, nejlépe vůbec se nezabývejte tím, co píšete nebo říkáte. Je to hra na to, že z vás může pro tuto chvíli vypadnout cokoliv, a nebudete si za to nadávat nebo se z něčeho obviňovat. Vy prostě jen potřebujete slyšet, čím jste si bolest způsobili, abyste se toho příště mohli vyvarovat. Pokud se jedná o bolesti chronické, nezapomínejte, že mohou být provázány s mnoha oblastmi a aktivitami vašeho života. Pak postupujte po krůčcích, vždycky vyloupněte jen jednu oblast, a zato pořádně. Psaní či povídání končí, když bolest zmizí, nebo poleví, nebo vám cvakne v hlavě pochopení problému, případně při kombinaci těchto jevů.
Získané poselství je vaše cennost. Je čistě vaše věc, co s ním uděláte. Tady jste dostali možnost skoncovat s bolestmi – stačí se zařídit podle své vlastní objevené pravdy, zadarmo – nemusíte kupovat zázračné chemické drobečky z lékáren, a jednou provždy – už nikdy nemusíte bolest opakovat.
P.S.: Nebojte se své pravdy, snažte se ji poznat a přijmout. Jen pak ji totiž budete schopní změnit.
U nemocí je toho rozlišování o něco více. Musíme rozlišit, jestli jsme se chtěli jen ulít, jestli jsme chtěli naznačit svou zranitelnost partnerovi či nepostradatelnost šéfovi, zkrátka z jakého důvodu jsme si tu nemoc vytvořili.
Někdy jsme nemocní jen proto, že je normální být občas nemocní a my jsme navyklí nevybočovat z řady. Někdy onemocníme z pouhé zvědavosti na nemoc, o které jsme slyšeli a líbil se nám její cizokrajný název.
Někdy věříme, že nemocní být musíme, protože si nezasloužíme být zdraví. Tíže nemoci je pak úměrná tomu, jak moc velké zásluhy jsou potřeba, tedy jak mnoho utrpení je třeba prokázat. Tohle má hodně lidí, a hodně z nich nepotřebuje ani zásluhy, protože nevěří, že by kdy mohli být zdraví. Bývají to nejčastěji nemoci dědičné, nebo oficiálně nevyléčitelné.
Průvodním jevem většiny nemocí bývají bolesti. S bolestmi už pracovat umíme. Jejich příčiny budou ale zakomponovány do panoramatu nemoci. Budou složitější, propletenější, a budete nacházet i jejich kombinace. Právě tak i poselství, která od nemocí získáte budou mnohem komplexnější.
Nemoc prostě není bolest, je to mnohem celkovější záležitost, je to všeobecně špatný postoj k vlastnímu tělu, proto při uzdravování z nemoci budete řešit hlavně postoj.
Ne že by fóbie byly nemoci, ale řadí je tam naše lékařství, takže nakonec, proč ne, že? Fóbií se dá poměrně jednoduše zbavit, když si vymyslíme příběhy, do kterých je zabalíme. Někdo o takových příbězích říká, že jsou z minulých životů, no budiž. Podstatné to není. Podstatné je vědět, že ať si vymýšlíte cokoliv, vymýšlíte pravdivý příběh. Terapií je tedy regrese, resp. její bezpečná varianta, ve spojení s FO držením převzatým z kineziologie.
Každá fóbie je zveličený strach, případně soubor několika strachů na sobě navrstvených. Soustřeďte se na fóbii. Musíte si dodat odvahy, a podívat se na ni. Dívejte se na ni tak dlouho, dokud nezmizí šok a ten největší strach. Dělejte to doma, v pohodlí a v naprostém klidu, nejlépe se svíčkou. Buďte sami, maximálně s lidmi, kterým se nebojíte otevřít. Pak začněte mluvit. Mluvte všechno, co vás napadá, ať vám to dává smysl nebo ne. To, čeho se bojíte bývá skryto v podvědomí za spoustou jednotlivých dojmů, myšlenek a slov. V této první fázi je nutné toto vše vyslovit nebo vypsat na papír.
Až vás už nic nenapadá, znamená to, že je venku přinejmenším většina toho, co jste měli ve vědomí. Ve vás by v tento moment mělo být nezvyklé prázdno a pocit, že už nic dalšího nevíte. Je to tak proto, že jste tyto věci kdysi dávno zatlačili do podvědomí, a vytvořili pro jeho bránu pravidlo, že tohle se zanic na světě nesmí do vědomí dostat. Proto jste tyto potlačené věci vnímali jen jako neurčitou hrůzu..
To je ta chvíle, kdy použijeme FO držení. Hemisféry jsou tím donuceny spolupracovat, a začnou vydávat, co bylo skryto. Někdy se může stát, že ani FO držení nedonutí váš mozek něco vydat. Za tím bývají techniky, o kterých se tu nebudu rozšiřovat, řeknu jen to, co pomůže. Musíte se rozhodnout, že chcete znát pravdu, a možná budete muset rozkázat tělu, aby příběh vydalo. Prostě se na něj obraťte a rozkažte: „Vyjev to“.
Vymýšlíte pravdivý příběh, jeden za druhým. Příběhy většinou nejsou moc věrohodné, a nebývají ani moc pěkné. Počítejte s tím, a vězte, že se přes to vždycky dokážete přenést.
Regrese znamená pohled zpět. Octnete se ve své minulosti, mnohdy alternativní, a vymyslíte si příběh, který vás zbaví vašich strachů. Regrese se mohou počítat i na hodiny, a pokud už držíte svou hlavu, držte ji, dokud nejste zpět v přítomnosti – mohlo by se stát, že byste v ní neplánovaně zůstali několik dní, a to opravdu nebývá dobré. Pokud se dostanete do přítomnosti a máte pocit, že je toho ještě víc, neznásilňujte se a pokračujte jindy. Vaše nervová soustava by nemusela tak velký nápor informací unést. Dopřejte si poklidné probuzení.
Neberte tedy příběhy moc vážně, a co je důležité, chraňte se cokoliv prožívat. Berte to jako kritik bere film. Popisujte jednotlivé obrazy. Nikdy se do nich nevžívejte, mohli byste ztratit nadhled. Ne že by se vám něco mohlo stát, ale museli byste postup opakovat.
Nedělejte žádné závěry. Tak velké strachy mohou doznívat velmi dlouho, a úplně zmizí až s pochopením. Pochopení nelze uspíšit, aspoň ne násilně, proto se o to ani nesnažte.
Jsme-li nemocní, mnohdy to říkáme jako „mně nic není, jenom to a to mě zlobí“. Je to na nás: můžeme se rozhodnout, které oblasti se týká to, že jsme zdraví. V takovém případě může být dost těžké dosáhnout vytoužené božské celistvosti, nehledě na to, že ty naše části, kterých se zdraví netýká mohou taky odumřít. Typicky zuby, že?
Co jste v sobě zabili, že máte mrtvý zub? A co ve vás umřelo a ani jste to neodstranili, že váš zub hnije na svém místě? To většinou bývají vynucované věci jako rodičovská láska, rodinná soudržnost, loajalita spojená s vydíráním. Samozřejmě, nalezení příčiny bude mnohem složitější pro lidi, kteří si ten zub nechají „spravit“ a podrazí tak své tělo.
Člověk, aby zamezil zneužívání, zabije většinou obojí, tedy jak zneužívací propojení, tak i původní vztah. Někdy je to v pořádku, člověk potřebuje získat odstup. Nemusí to ale být zdravé vždycky a rozhodně je dobré umět oddělit to původní od toho, co se vyvinulo, jinak se vám může stát, že až skoncujete se zneužíváním, zůstanete sami.
Nejvíce věcí v nás ovšem zabili rodiče, škola, práce a stát. Svoboda, svobodné vyjadřování, láska, život i zdraví jsou v současné době pro naprostou většinu lidí jen a jen slova. Naše zlomení dosáhlo takového stupně, že nás klidně mohou nechat mluvit a jednat zcela svobodně, protože brutální adaptace, kterou projdeme v dětství zaručuje, že všichni zůstanou v povolených intencích.
Uzdravení je dílem okamžiku. Toho okamžiku, kdy člověk uzná nebo ještě přesněji rozhodne se, že je zdráv.
Lze jen doporučit pozornosti všech lidí fakt, že člověk dokáže na bolest i nemoc zapomenout. V takových chvílích je také zdráv, a nemoc či bolest je obnovena, až když si na ni „pacient“ vzpomene.
Z toho plyne, že nad svým tělem máme neuvěřitelnou moc. Máme moc uvrhnout je do jakéhokoliv stavu, do jakého uznáme za vhodné, během zlomku vteřiny.
Při uzdravování bychom si měli dát pozor na jednu věc. Pokud se někdo opravdu chce uzdravit, nemůže k tomu používat slova jako: Chci, aby ta nemoc už skončila.
Nejde teď jen o nesmyslnost chtění jako takového. Jde mi o daleko hlubší věc, o souvislost poslušnosti těla našich rozkazů. Člověk neustále vytváří to, čím se „teď“ zabývá. Pokud děláme chtění, aby nemoc skončila, zabýváme se nemocí, a nemoc tím vytváříme.
Naše tělo je jako ten nejlépe vycvičený pes, reaguje na každou naši myšlenku. Zachytí-li takový pes myšlenku: „Hlavně aby teď neštěkal“, okamžitě začne štěkat. Podvědomí vynechává zápory, vzpomínáte? K tomu, aby pes ztichnul, je třeba změnit myšlenku (tu řídící), třeba na: „Hlavně ticho“. Pes se ani nehne.
Budeme-li myslet na nemoc, bude nemoc.
Budeme-li se zabývat zdravím, bude zdraví.
Končím, čím jsem začal: chcete-li být zdraví, nic vám v tom nebrání. Jen si ujasněte, že vaše výchozí nastavení je Zdraví a ne nemoc.
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info