II. díl aneb naše zdraví z duchovního pohledu i praxe.
Tady uvádím několik příkladů bolesti, nemoci a fóbie s již vyluštěnou příčinou. Mohlo by vám to pomoct při hledání vašich příčin vašich problémů.
Původní záměr byl udělat tento díl jako online katalog všech dosud zjištěných příčin.. Tak, do budoucna se to stále ještě nedá vyloučit, ale zatím nic takového nehrozí.
V každém případě pokud by byly nějaké aktualizace, bude to poznat na webu (dirosloví.cz).
Bolesti hlavy jsou nejzřetelnějším příkladem moci myšlenek. V devadesáti procentech bolestí hlavy jsou to čistě jen nevyslovené myšlenky, co tam tlačí. Řešení je prosté – vyslovte je, a máte po bolesti. A vyslovte je radši někde, kde vás nikdo neuslyší, protože občas je nutné mluvit hodně hlasitě.
Ale popořádku. To, co nám říkali o bolení hlavy, je jedna velká lež. V hlavě, pokud něco bolí, tak myšlenky, které měly být řečeny a nebyly. Nevyřčená myšlenka není samozřejmě problém sama o sobě, můžeme se rozhodnout, co komu řekneme atd. V případě, že myšlenku nevyřkneme, a ona se vrátí, a je silnější, jedná se o myšlenku, která má být řečena. Pokud ji přesto nevyřkneme, a věnujeme pozornost něčemu jinému, ona se na 99% vrátí potřetí, a bude v hlavě brnět. Jenomže třeba se bavíme zrovna se šéfem a myšlenka se týká našich pochybností ohledně jeho inteligence či lidskosti, a my to stejně neřekneme, nechceme třeba přijít o místo a tak. Taková myšlenka ustoupí do podvědomí, a odtamtud vyjede při první příležitosti, která ovšem většinou také nebývá vhodná.
Jednou, čas od času se myšlenky z podvědomí doslova derou. Pokud jim nevěnujeme pozornost, jsme třeba zaneprázdněni, hlava začne bolet. Použijeme-li prášek, je možné, že hlava přestane bolet, ale to znamená čistě zase zatlačení myšlenek do podvědomí. To znamená, že je zase jen otázkou času, kdy hlava začne bolet znovu.
Jediné skutečné řešení je udělat si na pár minut klid a vychrlit ze sebe všechno, co v té hlavě tlačí. A kdo by to byl řekl, hlava náhle nebolí.
Tohle se týká všeho, co je násilím drženo v podvědomí. Věci, jako jsou veškeré konvence, kdy člověk nemůže říct to, co chce, nemůže se chovat tak, jak by chtěl, věci jako vnucené názory, strach o místo, strach ze zesměšnění, strach z přijetí, to vše nám nedovoluje kolikrát ani naznačit, co máme v hlavě. Ovšem nejhorší variantou je, když si člověk zakazuje určité myšlenky sám. To znamená, že člověk nepřijal sám sebe, a to vede mnohdy až k migréně, úporným bolestem, kdy se do hlavy tlačí různá sebeobviňování, pochybnosti o sobě atd.
Člověk by měl vědět, že vina neexistuje, a poslat všechny, kteří mu pocit viny vnucují do háje, ne-li někam ještě dál. Zrovna tak lidé, kteří nám neustále dokazují, jak jsme hloupí, neschopní či natvrdlí, nezaslouží nic jiného, než odkopnutí, protože to je to jediné, co jim zamezí ovlivňovat ostatní nežádoucím způsobem, a dá jim to příležitost zamyslet se nad sebou samými.
Co se týká zubů, jsme byli obelháni. Zuby mohou narůst i několikrát za sebou. Musíme si ovšem uvědomit příčiny chování našich zubů. Proč že se vlastně rozpadají a jaké jsou hlavní faktory?
Zuby se rozpadají, protože ony jsou tím filtrem,, co z nás vychází a nevychází, používány jako úložna. Běžný zub zachytí tisíce výroků, které si nedovolíme říct, nebo je říct nesmíme, nebo nechceme. Výsledek je stále tentýž. Zub obdrží informaci, i kterou cedíme mezi zuby, uchovává všechny jedovaté poznámky, jakož i dobrá slova. Člověk, který ovšem většinu toho aspoň jinde vysloví, uleví svým zubům, stejně jako celému organismu, který je s dotyčnou věcí spjat.
Takže od věcí, které rodiče běžně používají a které nám stejně běžně zakazují až po systém, že šéf má vždycky pravdu a pokud nechceme přijít o místo, nebudeme jeho pravdu konfrontovat s tou naší, to vše se týká zubů. Jed nemohoucnosti a nepravdy se v nich usazuje a vyvolává chemické reakce – vznikají jedovaté zuby či buňky v zubech, které se při zvýšené koncentraci jedu začínají rozpadat. Tím se teprve tvoří podmínky pro reakci mezi zbytky potravy a narušeným zubem, která se při další, větší a větší koncentraci projevuje vznikem kazu či jiných ne-mocí.
Určení zubů je velmi jednoduché – mají za účel rozmělnit potravu tak, aby mohla pokračovat do trávícího ústrojí k dalšímu zpracování. To znamená, že potrava a její zbytky jsou pro zuby přirozenou společností a samy o sobě jsou v naprostém pořádku. Jsou potraviny, které navíc zuby očistí tím nejvhodnějším způsobem, třeba jablka. Do tohoto koloběhu není třeba vůbec zasahovat – tedy pokud se kazům nevytvoří jiné podmínky.
Nepochopením příčiny vzniku kazů dalo vzniknout obrovskému byznysu s thymolinem, fluorem, aloem a umělou hmotou, což vše nám slouží k vyčištění zbytků potravy ze zubů. Tím se ovšem neléčí příčina, ale jen se zamezí následné reakci narušeného zubu se zbytkem jídla. To znamená, že zuby, pokud jsou narušené, jakože není na světě člověk důsledně pravdivý, čekají jen na sebemenší příležitost, a pokud si člověk hned po každém jídle nezkazí chuť zubní pastou a nechá byť sebemenší zbytek stravy v ústní dutině, dává tím předpoklady ke vzniku kazu. Tedy jako obvykle léčíme následky, a nikoli příčiny.
Příčinou je blokace páté čakry – mj. centra mluvení, centra projevování naší představy o našem životě. Pokud projevy nesouhlasí s představou, znamená to, že nutíme energii běhat jinými cestičkami, než jsou pro ni přirozené. Donutit energii běhat jinou cestou je snadné – stačí zablokovat běžnou cestičku. To za nás většinou dělají už rodiče – „Co jsi to řekl (a)?“, nebo „Tohle nesmíš říkat!“, a protože to málokdy vysvětlí tak, aby tomu dítě rozumělo, vzniklý blok je daleko větší, než by musel být. Ať ovšem rodič vysvětluje jak chce, pokud nás někdo donutí neříkat, co si myslíme, vzniká kompletní blok na páté čakře, a nastává problém nejen s krční páteří, která se křiví, nastává úrodná půda pro vznik aftů, různých problémů s mandlemi, dýcháním, a především se zuby, protože to je pomyslná brána do vnějšího světa. Říká se držet jazyk za zuby, cedit slova mezi zuby, zatnout zuby atd.
Když držíme jazyk za zuby, veškeré vyjádření, které bylo na cestě ven, v nich skončí. Zuby dostanou dávku energie s kvalitou příslušnou druhu vyjádření, a v atomech, kterými jsou zuby tvořeny nastane malinko jiná tendence pohybu neutronů a ostatních částic. Ta tendence tam zůstává, dokud se to vyjádření nedokončí, tj., pokud to neřekneme aspoň jinde a jindy. Pokud se uvedená situace opakuje, tendence k jinému pohybu uvnitř atomů sílí a může přerůst v dysfunkci.
Cezení slov mezi zuby děláme proto, že nechceme, aby vypuštěná slova dopadla v plné síle. To má tu vlastnost, že většina síly skončí opět v našich zubech čili se obrátí naše vlastní síla proti nám samým. Zatnutí zubů je přímé vkládání té které informace přímo do zubů tak, aby se ven nedostalo opravdu nic.
Podívejme se, jak na takové zacházení reagují buňky. Každá buňka našeho těla se chová jako kondenzátor elektrického proudu vědomé elektřiny, která když vyprchá, buňka umírá. Tato definice života je obrazná, tedy do určité míry, do značné míry je však pravdivá a jako příklad poslouží velmi dobře. Vědomá elektřina je nosičem informace. Pokud se změní kvalita informace (vědomí), buňka změní chování a tedy vyzařování. V našem případě se však jedná ne o pouhou změnu kvality informace, mnohdy jde o změnu informace jako takové. To je princip např. rakoviny.
Tedy se dá říct, že naše vědomí je rozprostřeno po celém těle, protože celé naše tělo se skládá z buněk. Každá myšlenka oslovuje všechny buňky našeho těla. Každé slovo může modifikovat kvalitu informace, a každý čin může informaci změnit. Už víme, s čím si zahráváme? Že totiž třeba zatnutí zubu je čin?
Proč takto zničené zuby už nerostou? Zuby vyrůstají z kosti. Kost je něco, co obsahuje a udržuje informace. Když ničíme zuby svým šíleným přístupem, informace se přenáší do kosti. Součástí této informace je i to, že jsme dobrovolně zahodili zub. My jsme se ho nejen prostě vzdali jako nepotřebného harampádí, my jsme jej systematicky ničili.
Proto se objevuje informace, že zub už nechceme, a jelikož myšlenky, slova a činy neustále vytvářejí naše příští já i s celou realitou, zub už nenaroste. Stejně jako zneužívání nervů vede k jejich destrukci a neobnovování, stejně tak zneužívání zubů vede k jejich destrukci a ke zničení předpokladů obnovení.
Teprve vyslovením všeho zadržovaného, kdy se paměť zubů a kostí obnoví a očistí od umrtvujících jedů, teprve pak jsou splněny předpoklady obnovy zubní hmoty, velmi podobně, jak je tomu u nervů.
Myslíme si, že toto kdyby lidé věděli, nikdy by k tomu nesvolili, a nikdy by kvůli strachu o místo nedrtili slova mezi zuby. To znamená, že kdysi dávno se musela stát událost, dnes známá jako Pád Člověka, kdy bylo lidské vědomí o spoustu vědění okleštěno.
AIDS patří do nové generace nemocí, přenosné nejen krví a sexuálním stykem, jak nám říkali. Otřesné svědectví Miltona Williama Coopera, amerického senátora, ukazuje AIDS jako uměle vyvinutou nemoc, sloužící jako prostředek ke snížení lidské populace. Je pravda, že planeta je přelidněná, ale ten, co vymyslel takovéto řešení, pro mně není člověkem.
AIDS samo o sobě není nemoc. Je to ztráta imunity takového rázu, že se člověku může stát osudným i běžné nachlazení. Vir HIV ničí obranné schopnosti těla.
Tady už bychom mohli vidět první souvislost s určitým typem myšlení. S AIDS musí počítat lidé, kteří si v životě připadají slabí, zranitelní a bezmocní. Jako lidstvo jsme v době, kdy na nás vyřvávají různá média různé věci a tuto bezmoc nám implantují.
Už jen to, že obchody, restaurace, jídelny, pracoviště a snad veškeré myslitelné veřejné prostory jsou zaplaveny hlukem reprodukované hudby, o kterou nikdo nežádal – nemáte kam jít, aniž by do vás nevalila kvanta zvuků. Pokud někde hraje rádio a vy uděláte tu chybu, že se zaposloucháte, začne vám do toho v půlce písničky kecat hlasatel nebo spustí v nepřiměřené hlasitosti reklamy – to vše produkuje v lidech pocit bezmoci..
Pustíte-li si zprávy, sledujete přehled katastrof, se kterými nemůžete nic udělat, přednášených agresivním tónem zblblých hlasatelů. Sorry hlasatelé, poslechli jste si někdy své výstupy? A vy nemáte na češtináře, aby vám opravil americký slovosled, budící dojem samoúčelné senzace na náš, český? Nebo si mám myslet, že hlásíte jen pro několik tisíc Američanů, co v Čechách jsou a bojíte se, že by vám nerozuměli?
Tak či tak, zprávy produkují pocit bezmoci. Filmy o násilí taktéž. Reklamy produkují strašlivou bezmoc. Díváte-li se na reklamy, sledujete firmy, které si kupují prodejnost svých výrobků tím, že manipulují zákazníky, zapomínáte na lidovou moudrost, že dobré zboží se prodává samo, a nebo také, že nejlepší reklama je spokojený zákazník. Tohle bohužel v poslední době upadá, protože se čím dál častěji stává, že zákazník je spokojený pouze v případě, že dostane to, co viděl v televizi. Reklama je dnes krutou psychologickou válkou.. spíš jatkami.
Jako by to nestačilo, 99% všech elektrických spotřebičů je navrženo tak, aby rušily přirozenou frekvenci člověka, většinou na podprahové úrovni. Člověk má strašlivé problémy se soustředěním a udržením klidu. Cítí bezmoc, a stává se ovladatelným. Bezmoc je jediná podmínka pro vznik AIDS.
Pro přenos AIDS, protože se nejedná o nemoc, jakých je většina, ale o bezmoc jako životní styl, není nutný fyzický kontakt. Stačí vyznávat bezmoc, a potkat člověka s AIDS. Nakažení probíhá na úrovni Bytí, tedy na úrovni toho, co žijete. Skoncujte s bezmocí, dejte vale reklamám, zprávám a násilí ve filmech, a nemůžete se nakazit.
Rakovina je civilizační choroba. Vzniká:
1. když většina toho, co jíme je mrtvá strava, především maso zvířat, která byla chována bez soucitu a potřebného životního prostoru, a
2. když ve svém myšlení popíráme sami sebe ve prospěch někoho jiného, a dosáhneme kritického bodu popření. To jsou dvě podmínky, při jejichž splnění rakovina může vzniknout.
S rakovinou musí počítat lidé, kteří se snaží někomu zalíbit bez ohledu na své nitro a vůbec lidé, kteří po svém nitru jakkoliv šlapou. Lidé, kteří sami sebe nenávidí, ať už za cokoliv, jsou také velmi blízko.
Jedná se o všechno, co vás může rozežírat zevnitř. Ironie a srážení sebe sama, přesvědčení, že vám se stává to nejhorší, což lze výrazně urychlit názorem, že si to tak zasloužíte.
Nezpracované emoce. Pocity, které si myslíte, že nesmíte projevit, nemůžete ani zpracovat. Můžete je samozřejmě potlačovat, a ochudit se o jejich poselství a sílu, kterou díky nim získáte. Ovšem význam pocitů je ten, že máme možnost dozvědět se pravdu o nás a o tom, co právě žijeme.
A všimněte si, jak to sedí. Nedbat na své pocity znamená pošlapávat vlastní nitro, což, když už se bavíme o rakovině, znamená mít jeden předpoklad splněn.
Rakovina nemá pranic společného s kouřením. Absolutně nic. Uznali to už i vědci, ač neradi a velmi potichu. Přeci jen na boji proti kouření už je založeno dost byznysů na to, aby se takové informace do světa křičely. Tím neříkám, že kouření je člověku přínosem, jen nemá nic společného s rakovinou – a na to můžete vzít jed, protože rakovina byla velmi sledována a snaha dokázat vliv kouření byla až dojemná.. a nepředstavitelně nákladná. Ale co, daňoví poplatníci to rádi uhradí..
Slepci jsou lidé, kteří delší dobu před něčím zavírají oči. Čím zásadnější je věc, kterou nechceme vidět, tím „víc“ nevidíme.
Spousta lidí má třeba problémy s očima, ale nenosí brýle. Ať už se tak chovají z jakéhokoliv důvodu, nutno říct, že mají pravdu. Když si pořídíte brýle, nevyřešíte příčinu, ale zmírníte následek. Spousta lidí tvrdí, že jim brýle postupně přestávají stačit, a říkají, že je to proto, že si oči na brýle zvykly atd. Není to pravda.
Oči jsou součástí lidského těla, a tělo je výsledek našeho myšlení. Když máme nějaký problém v myšlení, v těle se to projeví. Říkáme tomu, že tělo nám dalo vědět, že něco není v pořádku..
Když se vám tedy zhoršuje zrak, znamená to, že ve vašem životě je něco, před čím zavíráte oči. Když tělu nasadíte brýle, je to pro ně něco jako pro vás rána pod pás. Tělo zareaguje – ono vám musí dát vědět, protože je tak uděláno – dá vám vědět znovu a znovu, i když je to na jeho úkor, a i kdyby mělo kvůli tomu umřít. Tak je to.
Slepota se dá odstranit, stačí přiznat, co jsme nepřiznali. Někdy je to však ještě trochu jinak. Konkrétně u zraku je zvykem, že rodiče řeknou: „nečti si v té tmě, zkazíš si oči“. A bývaly doby, kdy tomu tak skutečně bývalo, kdy dva tři měsíce úporného čtení při svíčce či petrolejce skutečně mohly znamenat strhnout si oči. S očima stejné jako se zbytkem těla: namáháním se posilují, ulevováním oslabují, větší námaha prostě „bolí“, a každý orgán i celé tělo lze strhnout.
Doložka „zkazíš si oči“ je velmi vražedná, zvlášť když to rodiče – a především matky – opakují častěji a přejde nám to do podvědomí. Když se pak člověk naočkovaný takovým hnusem dostane do běžné situace, že jsou ty oči po delší práci unavené, z podvědomí vyjede: „To už se asi začínají kazit“, a pokud si nedáme opravdu veliký pozor, automaticky to přijmeme a začneme jim ulevovat (a to i nevědomě), čímž se to celé potvrdí a oči se „začnou zhoršovat“.
Zdánlivě nevinná doložka se tedy zachová jako kletba, která nás dřív či později do nějaké míry připraví o zrak. A takhle je to se vším. Když nám matička maluje, jak si zlámeme nohu nebo ruku, pokud budeme třeba skákat nebo třeba lyžovat, vytváří v nás příslušný blok, který nás k tomu dost spolehlivě vede. Prostě nás tím směrem naprogramuje.
Cílem toho je, že pak matce musíme dát za pravdu, a to znamená držet se jejím zaklínáním v její moci. Zkouší to samozřejmě i otcové, akorát jejich magieschopnost z toho dělá spíš frašku než skutečné nebezpečí. V tomto směru je na otcích doopravdy nebezpečné asi jen to, když svou autoritou potvrdí matčino zaklínání.
Jinak samozřejmě naše lékařství už je na takové úrovni, že za svůj život těch očí můžete zničit několik, oni vám je prostě vymění. Jak dojemné.. oni opravdu dělají všechno pro to, aby se lidé nevyvíjeli a zůstali ovladatelnými.
Arachnofobie je přerostlý strach z pavouků, kombinovaný s těžko překonatelným odporem. Regrese ukazují asi toto:
Jedna část je z nějakého prapravěku. Možná si pamatujete pověsti o ohromných dracích, kteří si vždycky vybrali město, které terorizovali a většinou aby město získalo klid, muselo jednou dvakrát ročně dopravit obludě nedotčenou pannu. Pro arachnofoby stejnou roli plní obrovská verze pavouka, chobotnice nebo jakéhokoliv tvora, který si oběť přidržuje nohama a ohrožuje kusadly. Hovoří se dokonce o kultu Velké pavoučice, která terorizuje pravěké osady atd. Tím to celé dostává nový rozměr. Chování pavoučice, která po oplodnění požírá samečka je nejvhodnějším příměrem ke zvěrstvům, která se děla v období pozdního matriarchátu, kdy ženy coby vládnoucí vrstva pozbyly soudnosti a úcty k životu, který daly, a chovaly muže coby plemenné býky. Oplodnění bývalo rituálem, a muž býval kolikrát ještě v ženě rituálně zabit či kastrován, aby jeho síla přešla do ženy či do plodu. Vzpomínka na to, uchovaná v genech bývá jednou z příčin poruch erekce – obzvlášť když se muž setká se silnou, dominantní ženou.
Další část je spojena přímo s chováním lidí, které trochu připomíná pavouka hlídajícího si pavučinu – jemná lepkavá síť, na které se zachytí kdeco, a která dá pavoukovi vždycky vědět, že a v kterých místech se něco zachytilo. Někteří lidé takto natahují energetické sítě, a co nitka, to člověk, od kterého proudí pozornost (a tedy energie) směrem k pavoukovi. Jsou to lidé, kteří většinou dřepí na jednom místě, a přitom o všech vědí všechno. Můj otec se dokázal půl dne nehnout od knížky, ale potom mi vyjmenoval všechno, co jsem toho půl dne dělal, a i co mi jak dlouho trvalo. Člověk-pavouk se takto snaží zaprvé kontrolovat své okolí, aby ho nic nemohlo překvapit (strach z budoucnosti), a zadruhé se snaží získávat „svou“ energii tím, že zaháčkuje co nejvíce lidí, aby mu ji co nejvíce posílalo ve formě neustále upřené pozornosti, kontrola pak splňuje ještě ten účel, že když odněkud přestane proudit pozornost, pavouk to okamžitě pozná a pozná i odkud přestala proudit, takže se zvedne a okamžitě udělá něco, aby zase proudila – na jistotu.
Hra o pozornost ale nejvíc vyčerpává pavouka samého – kontrolovat takové spousty lidí vyžaduje spousty energie, člověk by řekl, že tam nemůže být žádná návratnost. Pavouci to však dělají většinou proto, že nic jiného neumí. Proto takový pavouk bývá velmi nerudný až alergický, když ho někdo vyruší, protože ztratil přehled a musí znovu navazovat „spojení“, či spíše jeho kontrolu. Pavouci bývají lidé nevypočitatelní, schopní zajít do jakéhokoliv extrému, aby si udrželi příliv pozornosti. Arachnofobie může být tedy nejen podpořena výskytem agresivního, nevypočitatelného a neodbytného člověka-pavouka v bezprostřední blízkosti, může na tom být i založena.
Zdá se, že arachnofóbie vzniká hlavně proto, že pokud je pavouk rodičem, máte z dětství peklo, nemáte žádnou jistotu, pavouk vás nenechá ani okamžik v klidu, nemůžete se zasnít, nemůžete absolutně nic, pořád od vás vyžaduje plnou pozornost. Něco takového je nesnesitelné, jenže jelikož o rodičích se nic špatného neříká, bojíte se radši pavouků..
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info