II. díl aneb naše zdraví z duchovního pohledu i praxe.
V této kapitole bychom si mohli věnovat základy uzdravování, co vy na to? Shrňme si, co už víme.
Nemoci jsou záležitostí psychickou, ne fyzickou. Všechny nemoci mají tedy svůj původ v naší psychice.
Uvěřit ve svou ne-moc znamená dát k ní souhlas. Nazvat nemoc pak znamená potvrdit její jsoucnost. Jedině člověk, který dal souhlas k nemoci může dát souhlas ke zdraví.
A jako obvykle: rozhodující je v takovém případě pouze to, co víme. Není žádný problém být zdraví. Není také žádný problém být nemocní. Co si vybereme?
A když už jsme nemocní, stojíme před rozhodnutím, zda se uzdravit, nebo jen vyléčit. Vyléčení znamená, že jsme sice nějakým způsobem omezili následky, ale příčina zůstává. Uzdravení znamená eliminaci příčiny – vyřešení problému nebo životní situace, která k nemoci vedla.
Doktoři i léčitelé léčí. Ani jedni sem však nemohou doopravdy vpustit zdraví, jak už víme. Jen opravdu velmi dobří léčitelé nám pomáhají odstranit i příčinu nemoci, aby se už neopakovala. Tady už doktoři ani neví, o co jde.
Opravdové uzdravení může učinit jen ten dotyčný, a jediné, co k tomu potřebuje je trocha podpory a trocha lásky, a možná nějaké to know-how. Ovšem oproti léčení, kdy si příčiny nevšímáme a snažíme se tělo přizpůsobit uměle, je uzdravování o dost jednodušší: zjistíme a odstraníme příčinu. Tělo se každému stavu přizpůsobí.
Z toho nám plyne jedno: chceme-li být zdraví, nic nám v tom nebrání. Pouze se musíme rozhodnout, že náš výchozí stav je Zdraví, nikoli nemoc, a kdykoliv rozebereme nějakou nemoc, musíme toto rozhodnutí obnovit.
Pokud se chce někdo uzdravit, bude muset zapomenout na svoje omezení. Omezení je to, co nám říkali, že nesmíme, od začátku života.
Primární je v naší civilizaci rozdělování na holčičky a chlapečky, takže první a nejzásadnější omezení přicházejí s tím, že jako chlapeček nesmíte dělat to, a jako holčička zase ono. Pro každé pohlaví platí zcela jiná pravidla, už od narození. Jiné vyjadřování (včetně oblékání), jiná očekávání – tedy jiná omezení.
Očekávání od okolí nás formuje víc, než si mnohdy myslíme. Pro mnoho lidí je velmi těžké na očekávání nereagovat, a je jedno, jestli je plníme automaticky nebo s nimi naopak bojujeme. Očekávání jsou jedním z prvních omezujících faktorů, dokonce snad jedním z nejtvrdších – rodiče si myslí, že když máte přibližně lidský tvar, že musíte být stejně omezení jako oni. Většinou se během několika let ukáže, že tak omezení jako oni v žádném případě nejste. Pak padají hlášky typu „To není možný, po kom to dítě je?“, a do vás se cpou zákazy tak dlouho, dokud nejste omezení stejně nebo více. Pak se teprve rodiče uklidní a nebojí se vás vzít do společnosti. Potíž je v tom, že to už nejste vy..
S každým zásadnějším omezením máte zaděláno na nějakou nemoc, protože všechno se dřív nebo později projeví na fyzickém těle. K uzdravení je potom potřeba to které omezení odebrat, protože tím se dostanete zase zpátky do proudu života, a život = zdraví. I to se zase projeví na fyzickém těle.
Teď si asi říkáte, že jestli trvalo dvacet let, než se to které omezení projevilo v těle, tak jestli bude zase dvacet let trvat než to zmizí.. Není tomu tak. Návrat trvá vždycky daleko kratší dobu, už proto, že vámi zase volně protéká život. Jakmile jednou praskne hráz, proud života si s tím zbytkem poradí bez problému, nebo-li zbourat hráz netrvá tak dlouho jako ji postavit.
Pro některé z nás je těžko představitelné, že lidské tělo existuje jako prototyp, od kterého lze kdykoliv pouhým pomyšlením okopírovat ideální tvar a funkčnost.
To se děje dnes a denně při náhlých a nečekaných uzdraveních, nad kterými doktoři jen vrtí hlavou. Člověk zpracovaný režimem málokdy odporuje doktorům, ale občas se takové případy najdou, takže když nad takovým člověkem doktoři zlomí hůl a on se rozhodne, že ještě neumře a uzdraví se, tak neumře a uzdraví se. Jak prosté.
Takto mohou „dorůst“ chybějící končetiny, orgány, zuby, lze takto nahradit orgány polorozpadlé, mrtvé nebo degenerované rakovinou, lze takto uzdravit člověka z jakékoli nemoci. Choroby tzv. geneticky dané nejsou žádnou výjimkou. To že má člověk jen jedny nervy je také jen omezující kec, stejně jako tvrzení, že po druhých zubech už další nenarostou. To jsou přeci nesmysly – kterým však můžete věřit. Pak budou pro váš život platné.
Proto mohl Ježíš a jemu podobní uzdravovat takříkajíc „zázračně“. V podstatě „nemocným“ zbourali jejich omezení. Po takovém uzdravení byste museli hodně trvat na těch kterých omezeních, abyste si stejný stav přivodili zase zpátky, nicméně i takoví už se našli. Nakonec proč ne, že?
Být nemocný spoustě lidem vyhovuje, většinou proto, že nemoc svým způsobem přitahuje pozornost ostatních, protože kam je upřena pozornost, tam proudí energie.. Nejeden uzdravený mrzák prosil boha o vrácení nemoci, protože si zvykl na pohodlný život a péči obskakovatelů.
Tím, že je možnost kdykoliv se uzdravit se zdá být potvrzen předpoklad, že jako všechno na světě i nemoci jsou použitelné pro lidskou zkušenost. Tu je možné dle libosti opakovat, nebo ukončit.
Součástí uzdravování je samozřejmě půst. Půst je šance pro naše buňky vzít si svůj předobraz z původní ideje člověka, a ne ze stravy. Sám půst by proto měl stačit na uzdravení – a ono to tak většinou i je. Tohle vám potvrdí všichni lidé, kteří odmítli lékařskou péči, že čas od času sice lehnou, ale po pár dnech vstanou – zesláblí a zdraví. Nemoci jsou vždycky provázeny nechutenstvím.
Stejně to funguje i u zvířat, v přírodě. Zraněné či nemocné zvíře se někam uklidí, leží, a odpočívá. V žádném případě nežere, jenom pije. Pak najednou vstane, je sice zesláblé, ale zdravé. Proč by totéž nemělo fungovat pro lidi? Že by jen proto, aby slečně lékařské komoře nedošly penízky?
Naše těla jsou nastavena tak, že obraz buněk z jídla má přednost před obrazem z prototypu. Je to proto, abychom mohli skrze jídlo prožít jakékoliv zvíře se vším všudy – tj. v rámci lidského těla se tomu zvířeti maximálně připodobnit. Vědomí je totiž ve všech buňkách, a pokud smísíme své buňky s buňkami zvířete, můžeme ochutnat jeho vědomí.
Dlouhodobá konzumace stejných produktů = přetížení těla. Naše těla vůbec nebyla projektována jako závislá na stravě. Vůbec. Každodenní konzumace = přetížení těla a pomalá smrt. Každý den maso = přetížení těla a rychlá smrt. Tělo, ve kterém bychom mohli bez problémů fungovat výrazně přes sto let, obyčejně vykazuje první známky opotřebení už kolem čtyřicítky.
Proto se velmi doporučuje pravidelný půst v kombinaci s kopřivovým čajem, kterýžto čistí krev, a to jednou týdně vynechat oběd a večeři, a jednou měsíčně k tomu přidat celý další den.
Vaše tělo tak pozná, že na svou smrt zas až tolik nespěcháte.
Při uzdravování se jedná o několik kroků. V prvé řadě si ale koupíme sešit nebo založíme textový soubor, popř. rovnou internetový blog. Většina „nářadí“ tak jako tak přímo počítá s psaním myšlenek, a navíc časem oceníte dokumentaci.
První krok bude to, že uznáme Zdraví za náš výchozí a přirozený stav, prozatím bez ohledu na to, že to třeba není až tak pravda. Jde o rozhodnutí, že se to pravdou stane. Tím se naše zdraví stává naším hlavním cílem. Už nejde o nemoci v rukách doktorů, ale o zdraví v našich rukou. A jde také o to, že se odevzdáme proudu Života.
Druhým krokem je odstranění „nemoci“ ze slov a z chování. A zdaleka nejde jenom o to, že se chováme nebo mluvíme jako nemocní. Např. kdo má ve zvyku říkat, že život je boj nebo pes, kdo má ve zvyku na život a zdraví žehrat, může mít s uzdravováním potíže. Život je přeci záležitost posvátná.
Třetím krokem je ohlídání stresů. Udělejte si seznam všeho, čím se běžně stresujete, utvořte si k těm položkám vědomé vztahy a vložte do těch vztahů trochu odstupu. A vy, kdo říkáváte, že nemáte čas, časem rovnou začněte. Když řeknete „nemám čas“, je to pro vaše tělo něco jako natáhnout stopky. Od časového stresu by vám mělo pomoct chvilkové spočinutí, kdy si uvědomíte, za čím že se to tak strašně ženete, a jestli vám to za zničení těla stojí. Stresy je dobré odstranit aspoň ze slov, protože stresované tělo nebude mít tendence k uzdravení.
Čtvrtým krokem je uzdravit se. Pokud uzdravení nevyšlo rovnou, něco nám ještě brání, a v tom případě:
Pátý krok by byl nalézt příčinu problému či nemoci, určit záměr, který k nemoci vedl a zkušenost, kterou jsme tím vším získali.
Šestým krokem by bylo uzavření zkušenosti a odstranění příčiny z našeho života.
Sedmý krok by byl uzdravením.
Příčiny našich bolestí a nemocí leží kolikrát velmi hluboko v našem podvědomí. Jejich hledání se může zdát někdy nekonečným, může se zdát, že donekonečna bloumáme v kruhu. Je to však jen proto, že vývoj má tvar spirály. Na každé otočce se onoho místa dotkneme v jiných, hlubších souvislostech, aspoň u velkých chorob, například dědičných skoro určitě. Většinou však nemoc mizí napoprvé.. v závislosti na našem rozhodnutí a odhodlání se uzdravit.
Samotné hledání je jednoduché. Soustředíme se na bolest a vyjadřujeme ji. Buď mluvíme nahlas, nebo píšeme na papír všechno, co nás napadá.
Abychom se vyhnuli postoji bezmocné oběti, začneme otázkou: „Čím jsem si přivodil (a) tuto bolest?“.
A pak již jen píšeme či mluvíme, a dáváme si pozor, abychom nenahrazovali „nevhodná“ slova, a abychom neposuzovali, co se od sebe dozvídáme. Obé by mohlo způsobit, že bude třeba proces opakovat.
Objevení příčiny poznáme podle toho, že bolest zmizí, nebo jen slabounce doznívá.
Jak dlouho bude proces trvat, záleží výlučně na naší odhodlanosti poznat svou pravdu hned a celou, ať už se dozvíme cokoliv.
Jestli se nemoc bude opakovat, to záleží na tom, zda pro její opětovný vznik přestaneme vytvářet podmínky, protože objevením příčiny jsme teprve v polovině procesu.
Druhá část procesu znamená hlídat si myšlenky, slova a činy stejně jako představu o sobě, aby se nám tam objevená příčina nevloudila zpátky.
Kdyby se tak ovšem stalo, což je u nás lidí normální – jsme bytosti jednající nejraději jen ze zvyku – stačí se okřiknout: „Tak tohle už ne! To už známe!“
Tělo nás poslechne na slovo.
Naše zdraví je výlučně v našich rukou. A vždycky bylo.
© dirosloví.cz | Průvodce diroslovím | Mapa stránek | Ke stažení | Meta info